Den čtvrtý - Cesta na sever pokračuje

Večer jsme dorazili do Ha Giang (čti: hazang), do hlavního města stejnojmenné provincie na samém severu Vietnamu. Hladoví a rozlámaní jsme i s batohy zapadli do první pouliční restaurace u nádraží. Bez pořádné misky jídla jsme odmítali udělat krok dál.

Přivítali nás samí maličcí usměvaví lidé. Při čekání na objednané menu jsme si beze slov stihli spřátelit i jednu místní, asi metrovou paní s dvěma vnuky, kteří nadšeně koukali na své fotky v našich foťácích. Když před nás paní a pán domácí začali přinášet misky s rýží, masem, tofu a naloženými listy ve vývaru (asi mangold), bylo nám definitivně jasné, že tady na severu nám bude dobře. S plnými žaludky už jsme jen sehnali ubytování, prošli se po setmělých ulicích a uložili se ke spánku.

7:30: "Crrrrrrrr!" Budík nás nemilosrdně tahá po pár hodinách z postelí. Čas a dnešní plány nás táhnou ven. Z města Ha Giang bychom se rádi přesunuli ještě více na sever, až k čínské hranici. Do této oblasti je běžným turistům vstup zakázán, pokud si včas nevyřídí povolení z cizinecké policie. Právě ta by se měla, jak radí Lonely Planet, někde ve městě nacházet.

S opět plnými batohy se vydáváme vstříc rannímu životu na silnicích a kolem nich. Plán zní - rychle najít imigrační, ulovit snídani, v 10:30 naskočit do autobusu směřujícího do města Dong Van a o čtyři hodiny poději být v horách. 20 minut, půl hodina, tři čtvrtě... Přebíháme z jedné ulice na druhou, tečou po nás krůpěje potu, rukama nohama se snažíme vysvětlit kolemjdoucím, co potřebujeme, ale imigrační nikde. Anglicky nikdo neumí a adresa napsaná v průvodci nepomáhá. Uznávám, že pro místní asi nebude cizinecká policie tak důležitá.

Povedlo se. Po hodině a několika nachozených kilometrech jsme před nápisem Foreign Immigration Office. S úlevou a hladovými křečemi v břiše přebíráme čtyři barevné karty za 210000 dongů a místo vytoužené snídaně sháníme taxíka na nádraží. Ztráta času už byla moc velká a před nástupem snad ještě něco koupíme.

Vystoupili jsme z auta a během minutky se k nám blíží minibus. Na předním skle má nápis Dong Van. To né! Vždyť je teprve deset! Buď snídaně, nebo cesta na sever. Obojí zároveň se nenabízí. Se zoufalými výrazy volíme variantu číslo dvě. Řidič minibusu nahází naše zavazadla na střechu a nás pošle na poslední čtyři volná místa v zadní části postaršího vozidla. Za námi s Jíťou jsou pytle s obilím, vajíčka, spousta krabic a tašek s utajeným obsahem a přivázané přebytečné sedačky, které uvolnily místo balíkům s rýží napravo od nás.

Minibus se z nádraží vrací do města a nakládá další malé lidi a náklad, který se poveze do hor. Při jedné takové zastávce máme po levé straně za oknem stánek s bagetami. Jídlo! Vidím, jak si Vietnamci před námi objednávají a stejně jako oni mávám na prodavačku: "Třikrát, prosím." Ona nabere pečivo do sáčku, blíží se k autu a přesně v momentě, kdy si chceme předat peníze a nákup, se vůz dává do pohybu. "Nééé," zakřičíme my čtyři hladoví Češi sborem, ale nic nám to není platné. Ujeli jsme snídani... Druhá šance se naskýtá až o hodinu později. Stánek s ovocem. Ty krásné žluté banány musí být naše. Usilovně mávám z okna a... Trs malých banánků je u nás! Každý máme tři slaďoučké. Mňam!

Cesta k čínské hranici je zábavná a nekonečná zároveň. Stoupáme do hor a za okny vidíme první kuželovité kopečky tak typické pro tuto oblast. Provincie Ha Giang je prý tou vůbec nejchudší ve Vietnamu. Právě hornatá krajina limituje možnosti obživy místního obyvatelstva. To je tak odkázané na pár svých políček v prudkých srázech a na dodávkách potravin a oblečení z větších měst. Silnice se v některých místech teprve budují a i ta, po které jedeme, je v některých místech kamenitá. I u nás vevnitř se najde leccos zajímavého. Kdo třeba může v centrální Evropě říct, že mu v zatáčkách opakovaně přistávaly na hlavě sušené houby nebo si celou cestu podkládal nohy "voňavým" durianem?

Z původně čtyřhodinové jízdy je hodin sedm. Plánovat čas ve Vietnamu je opravdu marné. Bez pořádného oběda (pomeranč a proteinová tyčinka se nepočítají) jsme v pět večer zase hladoví, ale konečně stojíme na vlastních nohách. Co nejdříve se pokusíme ubytovat, najít něco dobrého k snědku a zrelaxovat. Zítra začneme výletit.