Den dvanáctý - V sirném pekle i nebi
Je 23:20 dne cestovatelského jedenáctého a budík neúprosně zvoní. Ač byly mé plány jiné, nechala jsem se ukecat k jedné noční akci a teď už ji nevzdám. Tak snad bude stát za to.
Včera jsem zase přeskákala pár kopců, cedule na vlakovém nádraží ukazovala 208 km, a ocitla se ve městě Banyuangi. město samo o sobě není turistickou atraktivitou. Cestování chtiví jedinci jej volí jako jeden ze dvou možných výchozích bodů na sopku Ijen, což jsem přesně měla za denního světla v plánu také.
Ijen je stále aktivní sopka, která naposledy hrozila výbuchem v roce 2012. Denně vyprodukuje velké množství síry, které z ní získávají drobní javánští horníci a plné koše o hmotnosti 60-80 kilogramů naložené na zádech snášejí na druhou stranu kráteru do základny. Odtud síra putuje na zpracování, například pro kosmetický a potravinářský průmysl. Horníci za těžkou dřinu získají asi 85-110 českých korun za jednu takovou cestu. Denně zvládnou maximálně tři.
Na přespání jsem se tentokrát domluvila s Fendym, turistickým průvodcem a ochráncem želv, a jeho rodinou. Fendy mi navrhl, že mi místo běžného ojeku (skútrtaxi) domluví jízdu s jeho kamarádem horníkem, který právě na hoře Ijen pracuje. Díky penězům, které ode mě horník za svezení získá, si bude moct ten den odpočinout od fyzicky velmi náročné práce.
O půlnoci naskakuji na skútr k řidiči, jehož jméno jsem bohužel hned zapomněla. Cesta tmou a deštěm po zničených silnicích zabere přes hodinu. Ve výchozím táboře už v tu dobu čeká pár turistů na stejný výšlap. Zapnout čelovku a jde se.
Stoupání se nezdá tak strašné. S horníkem jako doprovodem brzy ve svižném tempu předcházíme jednu funící skupinku.
První kilometr nahoru za námi, začínám se maličko zadýchávat taky.
Druhý kilometr za námi, potřebuju pauzu.
Třetí kilometr do prudkého svahu je nekonečný. Všude tma, s výškou kolem dvou kilometrů nad mořem přišla zima a fouká vítr občas s příměsí deště. Funím jak netrénovaný maratonský běžec. „Už jen 300 metrů,“ povzbuzuje mě naprosto klidný mrňavý doprovod s tělesnou konstitucí kostlivce. Bez obvyklého 80 kilového závaží je pro něj chůze jedna radost. No tak teda jo, to už dám.
Stojíme na okraji kráteru, na okraji sopky, která má kousek od nás vrchol ve výšce 2368 m. To, kvůli čemu jsme teď tady, je uvnitř. Černočernou tmu všude kolem proráží jen pár nádherně modrých plamenů dole pod námi. Pro ještě lepší pohled musíme za nimi.
Cesta do kráteru není žádná sranda. Po kluzkých kamenech se smýkají i kvalitní boty, je třeba jít pomalu a opatrně. To jsou dvě slova, která můj doprovod, ač jinak anglicky nemluvící, zvládne na jedničku. Půlhodina pryč a jsme dole.
Ve tři ráno se nacházím uvnitř kráteru sopky Ijen a koukám do několika ohnisek tmavě modrého ohně. Kromě nádherných plamenů, chrlí sopka také dusivý sirný dým. Je třeba být ve střehu. Vítr co chvíli stáčí kouř pachu dávno zkažených vajec na jinou stranu a člověk se musí krýt. I tak se asi nikdo z přítomných nevyhne pálení očí a kašli.
Do kráteru schází stále více lidí. Jaké překvapení, že hned mezi prvními se objeví parta šesti Moraváků. Společně sledujeme pomalý příchod denního světla. Kolem půl páté ráno se ze tmy vynoří překrásné tyrkysové jezero. Stoupající slunce postupně mění barvu vodní hladiny. Říkala jsem, že na Bromo by se dalo dívat celou věčnost?
Po páté ráno je na nás, kteří jsme byli na místě první, znát velká únava. Ač neradi, opouštíme sirné nebe i peklo zároveň a jeden za druhým šplháme po kamenech nahoru. Ve srázu už předbíháme pár nosičů s plným nákladem. Jejich tříkilometrová cesta bude výrazně těžší.
V osm ráno jdu spát. Nočního budíčku ale rozhodně nelituji. Kvůli některým zážitkům se rozhodně vyplatí vzdát se vlastního pohodlí.