Den dvacátý třetí - Za mayskými ruinami do deštného pralesa

Na shledanou Quintano Roo, vítej Chiapas. Dlouhá dvanáctihodinová cesta autobusem je za mnou. Pozadí už mám omačkané ze všech možných i nemožných stran a končetiny promrzlé, přestože jsem se před klimatizací snažila bránit džíny, bundou, ručníkem místo deky a kraťasy přes obličej. Jestli jsem za celou noc zamhouřila oči na čtyři hodiny, je to hodně. Přesně v 10:30 dopoledne vystupuji na autobusové zastávce ve městě Palenque - ve městě doby současné, které je známé spíše blízkým dávným městem starých Mayů.

Původně jsem měla v naivním plánu vyrazit hned s batohem na zádech z moderního do dávno minulého, ale během pár minut je mi jasné, že takhle to nepůjde. Velbloudí batoh s plnou nádrží vody má sám o sobě přes tři kila a zdaleka v něm nemám jen vzácnou tekutinu. Musím najít hostel.

Před cestou jsem si tentokrát nestihla udělat moc poznámek, ale jednu z mála, které mám, je adresa dvou hostelů v Palenque. Zkusím první s názvem San Miguel, na který jsem dostala doporučení. Během pár minut jsem u něj. Ptám se na recepci na bližší informace, ale odpověď není uspokojivá - mají plno. Recepční mi ochotně popíše cestu k možnosti č. 2. Prý "todo derecho", z čehož odvodím "pořád doprava", když "derecha" je španělsky "pravá strana". Sice to moc nesedí s mými poznámkami, ale domácí snad ví, co říká.

20 minut pryč, hostel nikde. Zkouším se vydat směrem podle mých poznámek. Dojdu na adresu, kterou jsem našla na internetu. Prohledám všechny rohy okolních ulic, nic. Dalších 20 minut pryč. Popojdu dál, zahlédnu policistu, jdu se ho zeptat. Ukáže mi levou rukou směr a také prohlásí "todo derecho". Jsou to tady ale vtipálci. Děkuji mu a chci přejít ulici na druhou stranu, ale přes provoz se mi nedaří. Policista si toho všimne, zapíská a zastaví pro mě dopravu. Až když jsem na druhé straně, všimnu si světelného přechodu o pár metrů dál. Upsss :) (V Mexiku obecně neexistují klasické přechody, chodci si dělají, co chtějí, proto jsem ani žádný přechod nehledala.)

Zpět k hledání hostelu. Zapomínám na to, že "todo derecho" by mohlo být "stále doprava", a jdu směrem, který mi byl ukázán, tedy vlevo. A jsem tam, kde jsem byla na začátku. V půl dvanácté procházím opět kolem autobusového nádraží. Bezva. Po nějaké době se ptám v hotelu. Odpověď? Ukázka rukou a věta "todo derecho". Začínám mít pocit, že je to signál místních pro "netuším, neznám, ale nepřiznám". Ještě se postupně zeptám ve třech hotelech a pár chodců na ulici, až najednou náhodou v parkové zóně, kterou jsem procházela už před hodinou a půl a která zdaleka neodpovídá mapě, kde se vzal, tu se vzal Hostel Yax Kin. Ať už mi na recepci řeknou jakoukoliv cenu za noc, beru to. Dávno už se koupu ve vlastní šťávě a batoh s foťákem mě táhne k zemi. 100 pesos za noc? To vůbec není zlé. Teď rychle do sprchy, vyhodit z batohu nepotřebné věci a hurá na ruiny.

Mayské město Palenque, mimo jiné památka UNESCO, se nachází jen pár kilometrů za městem a jezdí k němu z centra colectivo. Po náročném dopoledni už je jeho nalezení brnkačka. Centrum už znám jako své boty. Za 10 pesos mě řidič automobilu, který by zaručeně v Čechách neprošel technickou, doveze až před pokladnu. I na téhle památce se platí vstupné dvakrát. První část 27 pesos jsem odevzdala už málem za jízdy z otevřených dveří mikrobusu, dalších 57 platím na pokladně. Se vstupenkou a páskem na ruce za oba poplatky vstupuji do nádherně poklidného areálu kamenných pyramid.

Viděla jsem Tulum, Ek'Balam a Chichen Itzá, dalo by se říct, že kámen na kameni už mě ničím nepřekvapí. Palenque je ale úplně jiné. Není ani na pobřeží, ani v listnatém lese a už vůbec ne přeplněné turisty. Palenque má své vlastní kouzlo. Jednotlivé pyramidy se nacházejí různě seskupené na obrovské ploše.

Mayské město Palenque bylo založeno už kolem roku 220 př.n.l., ale k jeho nejvetšímu rozkvětu došlo až v 7. století. Ve 13. století jej Mayové definitivně opustili a Palenque začalo zarůstat hustou džunglí.

Část zachovalejších vysokých budov dominuje otevřenému prostoru, část je schovaná v tropickém pralese. Celým komplexem a hlavně džunglí navíc protéká řeka, která v jednom úseku pralesa tvoří nádherné kaskády.

Před čtvrtou hodinou odpoledne nasedám omámená do colectiva, které mě doveze zpět do současné civilizace. Podvečerní procházka po jejích výtvorech už zdaleka není tak zajímavá. Cestou si ještě koupím něco na večeři, zarezervuji na zítra výlet k vodopádům Aqua Azul a Misol-Ha, dopíšu poslední řádku a odeberu se do postele, abych dohnala spánkový deficit.