Lekce mexické kultury I - De compras (=Nakupování)
De compras, neboli nakupování, je po pozdravech a představování snad nejoblíbenější kapitolou každé učebnice španělštiny. Studenti se učí, jak se řekne: „Prosím bochník chleba, půl kila jablek, tucet vajec, máslo a deset deka šunky.“ Ale jak jsem během prvních pár dnů v Mexiku zjistila, pro praxi jsou tyto učebnice (a to jsem jich už viděla opravdu hodně) značně nedostačující. Běžně se například nedozvíte, co je to nopal, jitomate, tomate verde, jicama, cilantro nebo chayote. Copak bude člověk jedoucí do španělsky mluvící exotiky nakupovat jen chleba a máslo? A tak teď nejen v rámci poznávání španělského jazyka, ale i mexického kulinářství chodím po obchodech s telefonem v ruce a v něm s otevřenou aplikací poznámkový blok a zaznamenávám si neznámá slovíčka na cedulkách, které visí nad ještě méně známými tvary roztodivného ovoce a ještě roztodivnější zeleniny. Doma pak usedám k počítači, hledám slovíčka ve slovníku a následně na internetu i kulinářské využití dané pochoutky. Věděli jste například, že „tomate verde“ je sice doslovně přeložené jako zelené rajče, ale ve skutečnosti se jedná o ovoce patřící mezi Physalis, které se u nás v jiné (oranžové a mnohem menší) odrůdě prodává také, a které je mimochodem neskutečně dobré?
Nakupování je tady opravdu zábava. (Pánové, omlouvám se vám, můžete směle přeskočit na další list.)
Když jsem poprvé vešla do místního hypermarketu Walmart, připadala jsem si jako v Kauflandu na Palmovce, jen asi dvakrát větším. Po jezdícím páse jsem z přízemí, kde je parkoviště, vyjela do nákupního patra, kde je všechno. Všechno od jídla, drogerie, oblečení, nádobí po elektroniku a potřeby pro auta.
Jedna z vůbec prvních věcí, která mě zaujala na první pohled, byly všudypřítomné Vánoce. Já vím, že úplně stejné je to v tuto dobu téměř kdekoliv po celém světě, ale ve srovnání s venkovní teplotou 30°C, palmami a azurovým mořem jsem se nemohla v první chvíli ubránit značně nechápajícímu výrazu. Venku pálí sluníčko o sto šest a zpívají ptáci, vevnitř pod klimatizací jsou vystavení čokoládoví Santa Clausové, regály ověšené barevnými třásněmi a na pultech jsou vystavené naaranžované dárky.
Ale pryč od Vánoc, do těch je ještě času dost. Z jednotlivých oddělení mi padla do oka hlavně dvě. V první řadě ovoce a zelenina. Nepřeberné množství všeho možného známého i neznámého. Rajčata kulatá, šišatá, červená i zelená, papriky všech možných tvarů, velikostí a barev, banány jaké známe u nás za 6 pesos (9 Kč), výtečné banány odrůdy macho, které se k nám dovážejí úplně zelené, jsou tady oranžově zralé, avokádo za babku… a kdybych znala i ostatní, mohla bych pokračovat dál a dál.
V druhém oblíbeném oddělení jsem si hned první den uřízla pěknou ostudu. Tím oddělením je pečivo. Mlsně jsem zabrousila mezi regály s obrovským množstvím lákavě vypadajících slaných i sladkých kousků. Když jsem si po dlouhém vyhlížení mezi tím vším vybrala ten jeden jediný na snídani, začala jsem se všude okolo rozhlížet, kde bych našla nějaký pytlík, do kterého bych svůj výběr mohla dát, ale nikde nebyl ani igelitový ani papírový sáček. No, co už. Uloupila jsem jeden od ovoce. Nabrala jsem si bagetku a vyrazila k pultu, před kterým se postupně tvořila fronta. V ten moment jsem si všimla, že přede mnou stojící dva lidé rozhodně nemají housky, croissanty, bagety ani dortíky v pytlíkách, ale na hliněném tácu a k nandávání používali kovové kleště. Když jsem se rozkoukala, nebylo už cesty zpět. Přišla na mě řada. Podala jsem svůj igeliťák paní pekárnici naproti mně. Paní se musela hodně přemáhat, aby nevyprskla smíchy. S cukajícími koutky vzala můj sáček a jeho obsah přesypala do papírového pytlíku, do kterého v případě ostatních přendávala dobroty kleštěmi. Můj komentář: „Asi je poznat, že nejsem odtud,“ pravděpodobně vůbec nebyl potřeba.
Na hygienu se tu v obchodech vůbec překvapivě hodně dbá. Všichni prodavači za pulty u masa, pečiva, sýrů a ochutnávek ve velkých obchodech mají při jakémkoliv kontaktu s nebalenými potravinami kromě rukavic i čepičky a roušky přes pusu. A v jiných než velkých obchodech ani člověk nemá šanci nebalené potraviny koupit. Pokud si chce koupit například snídani v některém z malých, musí vzít zavděk trvanlivým baleným toustem nebo houskami na hamburger. Škoda, že to neplatí i o stáncích s hotovými pokrmy na ulici. Ale o mexické kuchyni jako takové třeba zas někdy příště.