Den čtrnáctý - Jeden večer v ubudské komunitě

Přesunula jsem se do Ubudu. S těžkým srdcem jsem po posledním ranním šnorchlování opustila rajskou pláž v Pemuteranu a celé odpoledne strávila ve všemožných dopravních prostředcích, které mě posouvaly až k hlavnímu městu balijské kultury. Byl to boj, občas drobnější hádka při snaze řidičů oškubat mě o poslední rupii, ale jsem tu.

Na přespání jsem se domluvila s dalším hostitelem z couchsurfingu Bogixem.

Úzkými vraty mezi dvěma obchody s mobily vstupuji do dvora. Uff, po rozmazlování z posledních dnů je prvních pár minut kulturním šokem. Jeden na druhém jsou do tvaru obdélníka nalepené jednopatrové domky místní komunity. Možná spíš jednotlivé primitivní pokoje než domky. Před nimi spousta poházených věcí včetně všemožného rákosí a květin, zřejmě na výrobu hinduistických obětin. Neznámí lidé nepromluví ani slovo anglicky a jediný člověk, který by promluvit měl, je ještě v práci. Aspoň, že slovíčka „dobrý den“, „záchod“ a „děkuji“ se učím vždy. Využila jsem všechna.

Hostitel je doma naštěstí brzy. Skládám krosnu v přiděleném pokoji. No… pravda, už jsem spala i v horším, a to si říkal hotel, na noc to dám, pak se uvidí. Utéct můžu vždycky.

S panem domácím vyrážíme na prohlídku města. Z motorky mi za jízdy ukazuje, kde najdu tržnici, warungy s dobrým ubudským jídlem, Opičí les. Zároveň mi říká, co všechno mi dokáže zařídit za výlety a za kolik. Brzy mi dochází, jak si tenhle pán vysvětluje myšlenku couchsurfingu. „Hoste, ubytuju tě, ale peníze z tebe dostanu jinak.“ Tenhle člověk se mi po předchozích příjemných zkušenostech vážně nelíbí. Škoda, že holka bez mezinárodního řidičáku (Proč jsem si ho sakra nezvládla vyzvednout?!) je tu vážně nahraná a s místní nedopravou se nemá šanci nikam dostat. Památky vidět chci, nějak si to zařídím.

Hostitel mě vypouští ze skútru na začátku Opičí ulice. Prý ať si ji projdu, potkáme se na jejím konci. Procházím kolem přesvícených výloh obchodů, spousty restaurací, hotelů. Na ulici jsou vidět jen bílé tváře a dotěrní naháněči na taxi a masáže. Tohle se mi taky nelíbí. Honem pryč.

Na konci hlavní třídy jsem brzy. Toho si všimne i hostitel a s pozdviženým obočím se ptá, co to. „Víš, já tahle komerční místa výhradně pro turisty nemusím. Ta můžu vidět, kdekoliv na světe. Tady chci vidět to, co je typické pro místní, s místníma se bavit, jíst v místních restauracích a běhat po místní přírodě.“ Z výrazu v jeho tváři jsem poznala, že pochopil i zprávu ukrytou mezi řádky. „Oškubat tuhle Češku nebude tak snadný.“

Znovu nasedáme na motorku a rázem je téma hovoru na jiné vlně. Vím, kde najdu rýžové terasy za městem, a kdybych náhodou chtěla a našlo se víc zájemců, pomůže nám zorganizovat nějaký výlet k chrámům dál. Uvidíme. Večer projdu tištěného průvodce a něco vymyslím. Možná jsem rozmazlenec, ale v téhle „komunitě“, jak si podobná uskupení rodin žijících na Bali v jednom dvoře říkají, dlouho nezůstanu.