Den čtrnáctý - Na návštěvě u místních
Dnes je náš původně neplánovaný poslední den ve městě Hoi An. Chtěli bychom se během něj podívat do nějakých místních vesniček v horách, odpoledne se vykoupat v moři a večer odjet někam dál z tohoto komerčního střediska. Horské vesničky jsou plán, ale jaké? Víme, kterým směrem je moře, tím pádem přesně na opačné straně musí být hory a tím směrem se jednoduše na motorkách vydáme.
Projeli jsme rozlehlý Hoi An a spoustu menších a pořádně prašných městeček. Silnice tady v centrální části Vietnamu jsou výrazně divočejší než ty, které jsme poznali na severu a v zátoce Ha Long. Vozidla a chodci se naprosto nečekaně zjevují zprava, zleva a v některých místech se proti nám řítí motorky i náklaďáky v protisměru. Do toho všeho ještě praží prudké slunce. Po hodině jízdy zastavujeme, abychom srovnali zkřivená záda a nechali odpočinout pomačkaná pozadí. Hory stále nikde a čas běží. Svolali jsme válečnou poradu a rozhodli se pro návrat.
"Píchli jsme," řekl už potřetí za poslední dva dny ne zrovna nadšený Nygel, který nečekaně zastavil u silnice. Paráda, takže třetí hledání opravny. Nygela jsme nechali odjet samotného do nejbližšího města a my zbývající tři jdeme a popojíždíme i s druhou motorkou pomalu za ním. Na první křižovatce v civilizaci na nás mávají dvě ženy sedící u svých stánků s občerstvením. Posunky naznačují, že náš kamarád jel mezi domky vpravo. A skutečně jsme ho o kousek dál na chviličku zahlédli zabočit mezi další obydlí. S Jíťou a Karlem jsme se vydali za ním a po pár set metrech byli u správného domečku. Tam už kluk kolem dvacítky doloval prasklou duši z pneumatiky. Za ním se objevila malinkatá vrásčitá, ale krásná stará paní. Úplně nás odzbrojila svým částečně bezzubým úsměvem.
"Můžeme si utrhnout banán?" zeptali jsme se s pohledem na trs zelených plodů. Ač nemohla rozumět, pokývla hlavou a zmizela kamsi dovnitř. Po chvilce byla zpět s hrstí plnou malých už dozrálých domácích banánků a se smíchem nám je předala. Jakmile jsme dojedli, posunkem nám naznačila, abychom šli dál, než její (pravděpodobně) vnuk spraví skútr.
Vstoupili jsme do prostorné, úplně prosté místnosti se stolkem, na kterém byly nachystané další banány a hrnečky s vodou. Na zdi nad stolkem visely diplomy celé ve vietnamštině, fotografie té staré paní ještě bez vrásek a vedle ní obrázek jejího asi už zemřelého manžela ve vojenské uniformě. Po straně pokoje se nacházel hinduistický oltář a za ním velká postel a dětská skříňka s psacím stolkem. Ta patřila malému školákovi, který kolem nás brzy začal běhat. Vzpomněli jsme si na nějaké ještě nerozdané dárečky a rovnou mu jich pár předali. Jakou jen měl radost z mého minilemura dříve získaného za nákup v Albertu.
Stařenka nadšená z nečekané návštěvy vylovila poslední kaki, které měla v ledničce a rozdělila jej na čtyři dílky. Sobě ani své rodině nic nenechala. K tomu uvařila čerstvý, příjemně voňavý čaj. Díky píchlé duši jsme se dostali do pohádky. A úplně beze slov. Bez jediné vietnamské, české nebo anglické slabiky.
Motorka už je zase opravená a musíme pokračovat dál. Zbytek volného času do odjezdu nočního autobusu trávíme ve vlnách a písku na staré známé pláži. Přece jen návštěva centrální části Vietnamu stála za to. Nahřátí od sluníčka zvenčí i návštěvou staré paní zevnitř u srdce můžeme večer zase nastoupit do klimatizovaného busu a podívat o kousek dál na jih.