Den desátý - Mezi sopkami
Sedím v malé restauraci poblíž silnice vedoucí k Národnímu parku Bromo-Tengger-Semeru. Než mi v kuchyni vyhotoví objednané nasi campur (uvidíme, co se za tím názvem skrývá), vrátím se do dnešního rána, kdy na této cestě začal můj první výlet ke stále aktivní sopce.
Procházím Jalan Raya Bromo ve městě Probolinggo. Tak tady někde by prý mělo být stanoviště minibusů jedoucích k blízkým sopkám. Na žádný terminál to tady vážně nevypadá. Už včera mi bylo jasné, že se mě tady snažili ulovit naháněči cestovek, abych si úplně stejnou cestu, kterou zvládnu sama, pořídila nesmyslně u nich. No jo, ale ten terminál by tu i tak někde měl být.
V šest ráno už je na ulici pořádně živo. Jedné usmívající se paní u skútru se ptám na směr. „Asi půl kilometru tudy,“ odpovídá mi mile. Jasně, přesně na opačnou stranu. Nechám všechny stánky prapodivných agentur za sebou a rázuji ke skutečnému odjezdu hledaného dopravního prostředku.
Před angkotem, jak se tu minibusu říká, už sedí na lavičce dalších šest lidí. Tedy vlastně „teprve“ šest. Abychom mohli vyrazit, musí nás být plný počet, a to 15. Nebo si za dřívější odjezd a chybějící duše doplatíme. Po 45 minutách na slunci se shodujeme, že každý dobrovolně k 30 000 rupií přihodíme ještě jednou tolik, a nasedáme do historického vozu.
Hodina pryč a z části neznámých cestujících se vyklube parta tří Poláků, se kterou strávím celý půlden v okouzlující krajině. Čtyři jsou lepší než jeden a džíp, který je kromě vlastních nohou jediným rozumným dopravním prostředkem k průzkumu oblasti, má přesně tolik volných míst.
U vstupu do národního parku se nám protočí panenky. Cena pro místní v řádech desetitisíců, cena pro zahraniční návštěvníky 217 500. Jo, cizinče, měl jsi na to dojet sem, budeš mít i na vstupenku. Jsme v Indonésii a tady se smlouvá. Zbystříme blízkého řidiče džípu a spolu s ním a správcem kasičky parku to uhádáme na balíček vstupné a minimálně tři hodiny popojíždění za 270 000 na hlavu. Plácneme si.
Jízda je divoká. Džíp už by také patřil do muzea. Teď za něj můžeme být rádi. Stoupáme do kopců a zase prudce klesáme. Najednou se před námi otevře výhled na obrovské lávové moře a z šedého písku vystupují mohutné sopky.
Cíl je na dosah. Už za tenhle pohled to stálo. Nás toho ale čeká mnohem víc. Prašným mořem projedeme ke zpevněné cestě na sopku Penanjakan. Odtud sledují desítky a stovky lidí každé ráno východ slunce. My si nepřipadáme o nic ochuzeni ani s pětihodinovým zpožděním. Protější Bromo chrlí silný sirný kouř. Jak pak to asi vypadá zblízka? Cvak, cvak. Fotky z Penanjakanu máme. Rychle dolů a vzhůru k živé hoře.
Řidič zastavuje těsně pod Bromem. Nahoru by to ani náhon na všechny čtyři nezvládl a my bychom se ochudili o tolik různých pohledů na s každým vystoupaným metrem se měnící krajinu. Dvě Polky, zkušené lezkyně, jdou napřed. Zbývající Polák Michal a já se co chvíli zastavujeme a rozhlížíme všemi směry. Cesta po improvizovaných schodech nám trvá o dobrých pět minut déle.
Nahoře nám všem dochází slova. Bromo vypouští mračna kouře. Kráter je obrovský. Čiší z něj taková síla, respekt a zároveň krása. Chvíli jen tiše pozorujeme, jak se hluboko pod námi mění vzhled kráteru podle toho, kudy stoupající dým zrovna propustí sluneční paprsky.
Na tohle by se dalo dívat celou věčnost. Nás ale volají i jiná dobrodružství. A kdo ví, kolik takových nás ještě čeká? Poláci mají na zítra naplánovaný stejný přesun, tak se třeba ještě setkáme ve stejném úžasu na úplném východě ostrova.
S dnešními spolucestovateli se loučím ve vesnici Cemoro Lawang a jdu hledat dopravu do Probolingga. Angkot je úplně prázdný, ten jen tak nepojede. Zkusím mototaxi. 150 000 rupií? „V žádném případě,“ odpovídám řidiči vědoma si místních cen. Jdu dolů z kopce. Ono to nějak dopadne. Ujdu kolem kilometru a zastavuje angkot. Bohužel jede jinam. Zastavuje druhý. „Je mi líto, dneska už do Probolingga nejede nic. Můžete jet s námi do Sukapury.“ Chlapík mě ujišťuje, že je to ve stejném směru. „Za 20 000, fajn.“ Netuším, kde je Sukapura, snad ne na opačné straně. Celou dobu sleduji silnici a s úlevou poznávám již známé výmoly.
Ve městě Sukapura u směrové cedule Probolinggo angkot končí. Aspoň vím, kde zhruba jsem. Jeden z vystoupivších cestujících, až podezřele aktivní, mě přesvědčuje o další jízdě na motorce. Ne na jeho, někoho mi dohodí. Tady kamarádí každý s každým, hlavně když jde o zisk. Proto se nebojím, když k jednomu řidiči po uhádání ceny na 20 000 rupií nasedám. Peníze dostane až v cíli. To kdyby mě náhodou chtěl jen zkasírovat a za první palmou nechat svému osudu.
Rupie jsou malému vrásčitému skútristovi cenné a po půlhodině mu předávám bankovky přesně v dohodnuté částce. Ještě to zkouší navýšit, ale brzy kapituluje. Jsem neústupná. Vytrénovali si mě tu dobře, chlapci s falešnýma bankovkama. Propletu se mezi dalšími naháněči turistů a u mého hotelu s mínus jednou hvězdičkou končí dnešní sopečný výlet.
A teď už končí i má večeře. Pod neznámým názvem se skrývala rýže s tofu, tempehem, kouskem kuřete a smaženými nudlemi.