Den devátý - Příjezd do zátoky Ha Long

Mluvím! Nevím tedy, jestli se to skřehotání dá úplně nazvat mluvením, ale nějaké vcelku srozumitelné zvuky to jsou. Včerejší relaxační pauza hlasivkám evidentně prospěla a dnes kolem poledne jsem ze sebe dostala první nešeptané zvuky. Toť novinky zdravotní a teď ty cestovatelské.

Přemístili jsme se na ostrov Cat Ba. Opravdu se nám i po peripetiích s foťákem podařilo s jednodenním zpožděním dopravit do zátoky Ha Long. Ráno jsme skočili na objednaný autobus jedoucí do přístavu poblíž města Hai Phong. Po cestě jsem po třech dnech řekla své první české znělé slovo a hned v přístavu dostala příležitost přidat pár skřeků v angličtině. Přesně tam se na nás totiž slétli mrňaví naháněči z cestovek: "Teď odjíždí poslední loď do zátoky, další už nebude. Jen 20 dolarů na osobu." "Máme pro vás výlet s noclehem na parníku za 300 dolarů na dva dny," přidal se další. Čím víc se předháněli v nabídkách, tím víc nás nebavili. Takhle tedy ne. Skřípavým hlasem jsem zkusila oslovit slečnu na informacích: "Jezdí odtud nějaký trajekt na ostrov?" V přeplněné hlučné hale jsem musela otázku opakovat třikrát. Ač na první pohled nerada, prozradila mi jméno jiného blízkého přístavu - Tuan Chau. Pár minut taxíkem za 33 Kč a lístek na trajekt za 70 na osobu. A prý že to nepůjde. Na nás si ti místní vydřiduši nepřijdou.

Druhý přístav byl nesrovnatelně klidnější. Vlastně, v době našeho příjezdu úplně prázdný. Takhle je to cestování přece jen lepší. Před odplutím se sešlo jen pár místních, minimum bělochů a pár motorek. Jízda Jihočínským mořem podél několika z téměř dvou tisíc ostrůvků, charakterizující celý Tonkinský záliv, byla velmi příjemná. Jen škoda zatažené oblohy a chladu.

Název zátoky Ha Long pochází z legendy o obrovském drakovi, který sestoupil z hor, aby vytvořil krasové ostrůvky, kterými se dnes pohádkové místo pyšní. Většina z nich je okupována jen místní faunou a florou, pouze pár osídlili rybáři a, bohužel, podnikatelé v cestovním ruchu. Krasová oblast byla v roce 1994 zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. 

Trajekt nás dovezl na největší ostrov zátoky, obydlený Cat Ba. V jeho odlehlém přístavu Gia Luan už čekal místní autobus, do kterého jsme se nasoukali a nechali odvézt do hlavního města Cat Ba. A pak že individuální doprava není možná. Hned po výstupu z busu jsme sehnali ubytování. Původně jsme počítali se sdílením dočasného bydliště s nějakou místní rodinkou, ale pokojem pro čtyři za deset dolarů za noc nás přesvědčil první hotelový místňák, kterého jsme potkali. 

Konec turistické sezóny je tady na ostrově znát, a to nejen podle cen. Při procházce na večeři jsme potkali několik malých restaurací s plastovými židličkami, které zely prázdnotou a jejichž majitelé se mohli přetrhnout, abychom se u nich zastavili. Asi třetí v pořadí vyhrála. Naobjednali jsme si ryby a mořské plody a nad talířky spřádali plány na další den. Ten už by snad měl být zase slunečný a teplý. Teď je na čase zalézt do našich dvouapůldolarových postelí a načerpat nové síly na den vietnamský desátý.

Dobrou.