Den desátý – Víkend ve státě Yucatán, část II.
Prospala jsem 9 hodin. Po včerejším vydatném dni není divu. Rychle na sebe něco hodím a jdu na snídani do zahrady hostelu. Tomu říkám prázdniny. Nad opečenou bagetkou a jogurtem vymýšlím plán na dnešek. V kuchyni se se mnou zapovídá druhý kluk z recepce, který má službu dnes dopoledne a který se nám právě o výbornou snídani stará. Hned od něj dostávám pár tipů na výlety. Mou první volbu, mayské ruiny Ek’Balam mi 100% schvaluje. Po návratu z nich se mám jít ještě podívat na náměstí, kde bude od pravého poledne nějaká fiesta. No, nezní to špatně.
Po čtvrt na devět opouštím hostel a jdu hledat na druhý pokus colectivo do Ek’Balam. Tentokrát jsem úspěšná. Byla jsem vlastně i včera, jen jsem netušila, že místní colectivo je poněkud menší než to v Playa del Carmen a má na sobě nápis „taxi“. A protože rozhodně nechci platit plnou taxi cenu, ale tu za hromadně sdílené vozidlo, čekám, až se najdou nějací další cestující. Zbytek auta se zaplní přibližně do 20 minut. S postarším pánem, paní s malým klukem a holčičkou, která ze mě má světlovlasou atrakci na pošťuchování, vyrážíme do 28 km vzdáleného starého mayského městečka.
Colectivo mě odveze přímo na parkoviště před vstup do areálu.
Vstupné se tu platí úplně stejným principem jako na Chichen Itzá. Hezky 2/3 vládě (v tomto případě 60 pesos) a 1/3 památce (35 pesos).
Archeologické naleziště Ek’Balam je na rozdíl od své známější konkurence v Chichen Itzá výrazně menší a méně navštěvované, o to ale příjemnější. Komornější atmosféra dodává místu větší kouzlo.
Na pyramidy je i díky mnohem menšímu nátlaku turistů možné dodnes lézt, a tak se i já šplhám nahoru. Je to fuška, Mayové mě rozhodně nešetří. Kamenné schody na nejvyšší pyramidu mají v některých místech i 40 cm.
Prohlídka celého archeologického komplexu mi zabere celé dvě hodiny. Po jeho opuštění se opět vydávám na parkoviště. Při čekání na zaplnění colectiva si v jeden moment všimnu prodejce čerstvých kokosů. Před mýma očima právě seká žluté plody (ano, žluté, utržené rovnou ze stromu, ještě nepřezrálé do podoby těch, které jsou u nás hlavně před Vánocemi). Nechávám si také „nasekat“. Nejprve pán mačetou odštípne vršek a podá mi ořech s brčkem. Když do mě celý tekutý obsah zmizí, dávám mu kokos zpět a on jej rozpůlí, zbylou ještě měkkou dužninu vyškrábe do kelímku, posype čili, zakápne limetkou a podává mi s plastovou vidličkou zpět. Chuťově to není vůbec špatné. Tak uvidíme, jaké to bude mít zažívací pokračování.
Colectivo se právě zaplnilo, vyrážíme zpět do Valladolidu.
Tady už to opravdu žije. Přesně tak, jak mi ráno říkal Jorge (nebo José?). Latinskoamerická hudba se ozývá z každého obchodu, nejvíce ale z náměstí Parque Principal Francisco Cantón Rosado. Přímo v rohu, ze kterého přicházím, je vystavěné podium. Na něm se postupně prezentují skupinky vallolidadských párů i samostatných žen. Všichni oblečení v místních oblečcích s vyšívanou krajkou zvaných „hipil“.
Do méně slavnostní varianty jsou oblečení i mnozí jiní lidé, ne jen účinkující. Hipil a vyšívaná krajka vůbec jsou pro Mexiko a hlavně Yucatán velmi populární a na tzv. casas de artesanía neboli řemeslné domy můžete narazit v každém městě.
Po poledni se rozhoduji, jestli zůstat ještě jednu noc ve Valladolidu a ráno vyrazit na sever do národního parku Rio Lagartos, nebo se ještě dnes přemístit do hlavního města státu Yucatán – Méridy.
Mérida vítězí. Ve 13:30 se vydávám na západ autobusem 1. třídy. Jen pro vysvětlení – to nejsem tak zmlsaná, ale jiná než 1. třída se na placeném úseku dálnice nenabízí. Větším místem pro nohy a toaletami v zadní části vozidla na dvouhodinové cestě rozhodně nepohrdnu.
Do Méridy přijíždíme krátce po čtvrté hodině. Dopředu je mi jasné, že za denního světla už toho moc projít nestihnu. Nevadí. Celé Mexiko žije naprostou pohodou, takže žádný spěch. Už ve Valladolidu se mi podařilo ulovit mapku hlavního města a z autobusu jsem sledovala ulice, kterými jsme projížděli (opět můžu jen vychválit číslované značení ulic), a tak mi nedělá problém se rychle zorientovat a vydat se na hlavní náměstí, které je stejně jako ve Valladolidu parkem a zároveň nese i stejný název. Jemu vévodí nádherná Katedrála sv. Alfonse.
Katedrála sv. Alfonse v Méridě
S přicházejícím večerem se náměstí plní lidmi, všude je spousta stánků s tradičními suvenýry a typickým mexickými pouličními pokrmy.
Z náměstí se přesouvám i za dalšími krásami Méridy. Například k památníku 19. století.
Kolem půl osmé už mě tak bolí nohy, že se rozhodnu najít restauraci na večeři, přestože mě zatím ze všudypřítomného tepla nechytl ani náznak hladu. Jedna mexická restaurace je na obzoru. Vybírám si tacos con pollo. Možná už trochu toho hladu bude. V rámci zachování hygieny si přinesené tacos řádně dezinfikuji pálivými salsami, včetně té označené za „opravdu pálivou“. No, už hledám kapesník. A protože právě odsud dnes píšu, můžu připojit ještě jeden poznatek. Tužka a papír v restauracích budí pozornost a číšníci se o mě (nejen dnes tady) starají o něco lépe. Že bych se začala tvářit jako kritička gastronomie záměrně?
Po večeři můj dlouhý cestovatelský víkend končí a odcházím zpět na autobusové nádraží v Méridě. Vlastně nekončí tak úplně. Mám před sebou závěrečnou šestihodinovou cestu nočním Yucatánským poloostrovem