Den devadesátý druhý – Poznáváme ruskou kulturu, zn. „důkladně“

 

Druhý den nás probudil pořádný déšť. S mým spolubydlícím jsme předchozí den nastavili naivně budíky na osmou hodinu, ale s jejich postupným posunováním jsme málem nestihli ani snídani, která končila v deset (uznávám, že se na tom značně podepsala i moje dvacetiminutovka ve sprše, kamarád ale nebyl o moc lepší).

Po jídle přišla na řadu první páteční aktivita, kterou jsem si u CK objednala – palác Kateřiny Veliké, který dostala od manžela Petra III, jednoho z ruských panovníků. Z jeho dárků by si mnozí pánové mohli brát příklad. :) Stavba je to opravdu famózní, jen těžko srovnatelná s něčím dalším. Její okolí bylo bohužel pořád ještě skryté pod sněhem, a co hůř tajícím, takže o podívanou na rozlehlé zahrady jsme byli ochuzení.

Uvnitř paláce jsem byla mile překvapená. Až na jednu místnost bylo všude povolené focení, takže jsem svou mašinku nedala z ruky a přímo úměrně s klesajícím volným místem na kartě klesala i kapacita baterek. A to byl hned po pauze na oběd na řadě druhý petrohradský skvost – největší ruské a pravděpodobně i světové muzeum – Ermitáž. Vážně smekám před místními staviteli z 18. století.

Bohužel jsme měli na celý komplex jenom tři hodiny. I tak se ale naše průvodkyně, shodou okolností taktéž Světlana jako ta včerejší (možná univerzální holčičí jméno), snažila ukázat to nejdůležitější, včetně da Vinciho, pár Picassů, Rembrandtů a Michelangelů. Z Ermitáže jsme nakonec museli být vyhnáni na hodinky si ukazujícím šatnářem, který viditelně netoužil pracovat ani o minutu déle. Jeho emoce jsem se snažila aspoň částečně usměrnit komolením češtiny a něčeho, o čem jsem si myslela, že je ruština. Každopádně to zabralo a pán se na závěr dokonce usmál, což se u místních tak často nevidí. Kdo ví, co jsem mu to ale vlastně řekla.

Po celém dni na nohou jsme zatoužili po návratu na hotel. Jako velký nepřítel MHD jsem přesvědčila i své brazilské a thajské kamarády, abychom těch pár kilometříků došli pěšky podél hlavní třídy (tzv. Něvského prospektu) spojující Ermitáž s naším nocležištěm. Sama jsem byla překvapená, že se mi nedostalo žádných výrazných námitek. Podle mapy se v těch místech měla nacházet spousta dalších památek, na které bychom už jindy neměli čas. Při procházce po Něvském prospektu došlo přesně na ty kontrasty, které jsem měla na mysli v minulém článku. Krásu a barevnost Zimního paláce a dalších budov Ermitáže vystřídala socialistická šeď. A i ty budovy, které byly před pár desítkami let hezké, pokryl smog velkoměsta.

Od rána jsme už načerpali spoustu kulturních zážitků, ale hromadně jsme usoudili, že jich stále ještě není dost. Po značně pozdní večeři jsme zaskočili do obchodu sousedícího s naším hotelem, nakoupili trochu té pravé ruské kultury a po půlnoci se slezli na jednom z našich pokojů (naštěstí ne u mě!). V jednu následoval přesun do pár bloků vzdáleného nočního klubu, kde jsme se protancovali až k páté ranní. (Někteří protancovali, někteří i trochu prospali na stole) 

 

Den devadesátý druhý – Poznáváme ruskou kulturu, zn. „důkladně“

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek