Den devadesátý první – St. Petěrburg: Cesta na východ

Mé finské působení se už dávno přehouplo do své druhé poloviny. Z celkových 150 dní už mi zbývá jen necelých šedesát, a ty se pokusím využít na maximum. A jak začít jinak, než tím nejpříjemnějším – cestováním. V autobuse, kodrcajícím se po hrbolatých venkovských ruských cestách se pokusím posbírat zážitky a myšlenky posledních čtyř dní…

Eurotrip už se stal minulostí a po pár týdnech věnovaných převážně školním povinnostem se před námi objevila další cestovatelská výzva – výlet tentokrát na východ, do ruského St. Petersburgu. Vydali jsme se do města plného kontrastů, kde se šeď uplynulého století míchá s barevností architektonických skvostů dob dávno minulých, na ulicích se míjejí nablýskané limuzíny s něčím, co se ještě zázrakem dá nazývat autem, a kde stejně rozporuplná je i sama historie.

Naše putování začalo brzy ráno ve čtvrtek 2. dubna. Usoudila jsem, že vstávání po dvou či třech hodinách spánku by mi ublížilo mnohem víc, než nezamhouření očí vůbec, a tak jsem čas do odjezdu strávila ve společnosti spolucestujícího kamaráda. Společnými silami jsme dávali dohromady poslední detaily našeho programu. Když se nachýlila pátá ranní, posbírali jsme zavazadla a vyrazili k autobusu. Před námi se odkryla desetihodinová jízda, při které jsme překročili hranice Evropské unie, jedno časové pásmo a hlavně hranice dvou naprosto odlišných kultur (to napovídala už poznámka v průvodci, který jsme dostali od pořádající cestovní kanceláře, říkající, že ruské dívky se oblékají výrazně žensky, a to tak, že lidem ze západu nápadně připomínají prostitutky).

Vůbec první novinkou, kterou mi výlet přinesl, byl záznam do části s nadpisem VÍZA v mém pasu (a pravděpodobně se jednalo o první víza vůbec, kam až moje paměť sahá). S vízy a hranicemi jsme si užili celkově. Člověk zhýčkaný cestováním na občanku a většinou i bez jejího ukázání nevychází na přechodu ze západu na východ z údivu – jen při vstupu do Ruska jsme ukázali pas čtyřikrát, z toho na finské straně jednou. Při hlavní kontrole si na každého člověka rezervovali místní celníci téměř minutu, což se při dvou autobusech docela protáhlo. U mého podpisu se blonďaté, podivně se tvářící Rusce něco nezdálo (aby taky ne, když jsme dokumenty k okamžitému vyplnění dostali za jízdy), takže jsem si počkala ještě déle. Po dvou hodinách přešlapování jsme slavnostně nasedli zpět, abychom ukrojili i zbývajících 200 kilometrů z původních 555.

I přes nepříznivé předpovědi počasí nás druhé největší město Ruska přivítalo odpoledním sluncem, odrážejícím se na hladině řeky Něvy tak, že až skoro nebylo možné udržet oči otevřené. Kromě slunce nás na cestě k hotelu přivítala také naše petrohradská průvodkyně Světlana a nepřehlédnutelná dopravní zácpa. Světlana tak měla opravdu hodně času seznámit nás s organizovaným programem následujících dní a už i prvními památkami, kolem kterých jsme projížděli. Po hodině posunování se po metrech se konečně našemu řidiči povedlo kolonu zdolat a zastavit před hotelem s vlasteneckým názvem Dostoevsky.

Na recepci jsme si vyzvedli karty od pokojů a po šesti jezdili do vyšších pater. Mým útočištěm se na další noci stal pokoj s číslem 7746. Po rychlém vybalení a nezbytné sprše směřovaly další kroky k hledání bankomatu. Naše žaludky už se vážně dožadovaly přísunu potravy a s evropskou měnou bychom k velkému štěstí nepřišli. Pátrání nám ale zabralo tolik času, že i přes konečný úspěch na nákup nezbyla ani minuta.

Na sedmou hodinu byl v plánu první záchytný bod organizovaného programu – noční city bus tour (v oficiálním itineráři byla zmínka i o noční plavbě po Něvě, ale postupně nám bylo vysvětleno, že lodě obvykle nejezdí po téměř zamrzlých řekách). Během dvou hodin jsme tak měli možnost za jízdy poznat část architektonických skvostů St. Petersburgu. U těch nejvýznamnějších jsme vždy na 10-20 minut zastavili, vyběhli ze sedaček, nacvakali pár obrázků a zase naskákali zpátky. (Na výsledky tohohle maratonu se budete moct snad brzy kouknout ve fotogalerii… jen co se vzpamatuju z návratu ke školním povinnostem.)

Na večeři nakonec přece jen došlo. Po návratu z bus tour jsme v pěti lidech (dva Brazilci, Thajec, Finka a já) zapadli do blízké japonské restaurace. Neobešlo se to ale bez drobných potíží. Jak už složení národů napovídá, přes ruštinu nebyl odborník nikdo a chtít po ruském personálu angličtinu byla moc velká troufalost. V tu chvíli se mi vyplatila půlhodinka strávená učením se azbuky v autobuse v době, kdy ostatní spokojeně spali. Při čtení místního menu jsem si připadala jako zpátky v první třídě, ale i tak jsem se díky té minimální znalosti a češtině mohla podepsat pod heslo „mezi slepými jednooký králem“. Když jsme překonali jazykové bariéry a přibližně otipovali, co se za kterým pokrmem skrývá, s potěšením jsme zjistili, že ruské ceny jsou v porovnání s Finskem poloviční. Ovšem porce tomu také odpovídaly, takže pánové šli rovnou do dvou chodů.

V původním plánu byl ještě průzkum nočního života, ale po více než čtyřiceti hodinách bez pořádné postele už nohy vyhlásily stávku a my se vydali zpátky do svých pokojů načerpat síly na další den.

 

Den devadesátý první – St. Petěrburg: Cesta na východ

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek