Den devatenáctý a dvacátý - Selamat tinggal, Indonesia!

Zase na letišti… Přesně za hodinu bych po třech týdnech měla v letadle společnosti Air Asia opustit Indonésii. Opustím zemi, kde jsem navštívila nejen spoustu zajímavých míst, kde jsem ochutnala výtečná, pro Evropana netradiční jídla, a kde jsem hlavně poznala několik moc přátelských lidí. S těmi posledními jsem strávila celý týden na Bali, kde teď má indonéská cesta končí. Než mě personál letiště pustí na palubu, vrátím se ještě krátce do posledních dvou dní v balijské rodině.

Čtvrtek i pátek jsem pojala velmi relaxačně. První den dopoledne jsem trochu výletovala s Desi. V průvodci jsem si našla tři místa v blízkém okolí, která by ještě mohla stát za vidění. První a nakonec i poslední zastávkou byla Sloní jeskyně Goa Gajah.

Jeskyně, jejíž původ se datuje do 9. století našeho letopočtu, získala své jméno podle rytin na jejím vstupu. Objevitelé se kdysi domnívali, že první z rytin, vypadajících jako děsivé příšery, je hlava slona. Jeskyně sama o sobě je maličká.

V areálu památky, která čeká na zápis mezi památky UNESCO, je toho k vidění více, třeba malý budhistický chrám nebo džungle, která je sama o sobě výborným místem k odpočinku. A taky jsou tam všudypřítomní prodavači suvenýrů, kterým se přece jen podařilo mi něco vnutit. Usoudila jsem, že dalšími takovými už si nebudu kazit den a místo výletování jsem Desi pozvala na oběd.

Odpoledne jsme s celou rodinkou vzali skútry a na každém po třech jsme se vydali k nejbližší pláži u Indického oceánu. Jakmile Balijci viděli velikost vln valících se na černou sopečnou pláž, plavání odvolali. Já jsem se odmítla vzdát a i přes hrůzu v jejich očích se šla alespoň namočit. Uznávám, že na plavání, obzvlášť s dětmi, to vážně nebylo. Rozhodli jsme se, že hned další den se pokusíme o nápravu na jiném místě.

V pátek jsem doma poprvé úplně osiřela. Made odjel do práce a Desi kamsi daleko na kurz japonštiny. Původně jsem měla v plánu procházku jen tak s foťákem po okolí, ale nakonec jsem po zapakování krosny naprosto potupně usnula. Takové balení člověka prostě vyřídí.

Probraly mě až malý Okan a jeho starší sestra Sashi. Chtěli si se mnou ještě rukama nohama povídat, hrát si a kreslit. Když se vrátili i dospěláci, posbírali jsme vše nezbytné a ve složení Made, Sashi a pes Billy na jednom skútru a Desi, Okan a já na druhém jsme podnikli druhý a tentokrát úspěšný pokus o oceánské a plážové hrátky.

Takhle proběhlo mé loučení s Indonésií. Už začalo nastupování do letadla a teď je přede mnou dvouhodinový let do Singapuru.

Selamat tinggal, Indonesia, na shledanou třeba někdy příště.