Den devatenáctý - Na břehu Mekongu

Sedím sama v noci na břehu Mekongu. Jíťa, Nygel a Karel odešli po večeři do hotelu a já se snažím v tureckém sedu na samém kraji mola vnímat jižní Vietnam všemi smysly. Před sebou vidím spousty světýlek nad hladinou řeky. Některá patří
domům na protějším břehu, některá malým rybářským loďkám, které i takhle pozdě večer čeří hladinu. Cítím vůni, směsici vůní - řeku a pokrmy připravované kdesi za mnou. Slyším šplouchání vody, zvuk motoru větších lodí a spoustu nesrozumitelných slabik vietnamštiny. Večer to tady na břehu žije. Chuťové buňky také nezaostávají. Ještě mám na jazyku příjemno z dnešní výtečné večeře, která skončila teprve před chvílí. Kuře s vajíčkem a rýží, k tomu salátek a dokonalý vývar s trochou zeleniny. A dotek? Ten už je výrazně méně romantický - prsty ťukám do telefonu vzpomínky na dnešní den.

V šest ráno nás vysadil noční autobus ve městě Can Tho. Načasování bylo dosti překvapivé. Se spánkem jsme totiž počítali minimálně do osmi. Ale není to poprvé, kdy jsme v místní dopravě ušetřili pár hodin. České dráhy by si z Vietnamu mohly vzít příklad. 

Po několika předchozích zkušenostech, kdy jsme měnili plány na poslední chvíli, protože už byly obsazené všechny spoje, jsme rovnou zarezervovali spoj do předposlední destinace našeho dvacetišestidenního putování, do přístavu, z něhož odjíždějí trajekty na ostrov Phu Quoc. S jízdenkami a vyčištěnými zuby z nádražních záchodků jsme sedli na taxíka a nechali se odvézt "někam do centra". Někam bylo tradičně před taxikáři spřátelený hotel. Usmlouvali jsme pokoj s výhledem na Mekong na 100 Kč na noc, dali si sprchu a vyrazili ven. Kam jinam než k řece.

Město Can Tho leží na jednom z ramen delty Mekongu. Přestože už v tomto místě nemá řeka štěpením svou původní sílu, je obrovská. Bohužel také špinavá a v některých místech plná odpadků. To jsou Vietnamci. Odhozené petky, obaly od jídla a bůhvíco dalšího jsou prostě všude. Když si to všechno člověk odmyslí, má Mekong neskutečné kouzlo. Kolik jen lidí na něm a z něj žije?

Dopolední procházku podél řeky jsme završili v tržnici. V pravděpodobně zatím nejzajímavější, kterou jsme za dva a půl týdne viděli. Kromě pro nás Čechy exotického ovoce jsme tentokrát zahlédli i stánky se sépiemi, chobotnicemi, kraby, spoustou ještě živých ryb a mušlí a jako perličku žáby. Kdo ví, co tu ještě objevíme na talíři.

Cesta autobusem a procházka ve velkém jižanském vedru nás odrovnaly a po návratu na pokoj jsme usnuli. Když jsme se s Jíťou a Nygelem před druhou odpolední vzbudili, našli jsme místo Karla jen cedulku: "Jel jsem se podívat do ptačí rezervace, potkáme se večer. K." Nakonec tedy jen ve třech jsme odpoledne pokračovali v poznávání města. Vybrali jsme náhodně tři chrámy - první hinduistický, druhý buddhistický a třetí... komerční. Před vedrem venku jsme se ukryli do nákupního centra a místo seznamování se s další architekturou jsme strávili přes hodinu procházením se mezi obchody a regály.

Cestou zpět na hotel jsme potkali masážní studio. Celková masáž za 100 Kč? To musíme mít! Jen jsme se na pokoji osprchovali a šli pořád jen ve třech relaxovat. Masérky si nás rozebraly do třech kabinek vedle sebe. Byla sranda poslouchat, jak se z ostatních místnůstek ozývají zvuky tepání, když mrňavé Vietnamky zrovna masakrovaly záda zbylých dvou. A vůbec největší zábava byla, když jsme se opět sešli pohromadě u masáže chodidel a Nygel jako jediný přítomný
chlap nám vyprávěl, že jeho masérka mu bez servítků nabízela i lecjaké dodatečné služby. Až v ten moment jsem si při pohledu před sebe všimla, že podnik není zbarven do červena pouhou náhodou. A ty dodatečné služby vtipně v ceníku skrývají pod názvem Masáž VIP.

Po masáži jsme si došli na náš pokoj vyzvednout Karla a společně vyrazili na večeři. Zbytek už znáte. Z mého relaxačního místečka na molu se teď přesunu za ostatními zpět do hotelu, abych se alespoň trošku vyspala na zítřejší velmi brzký výlet po Mekongu. Dobrou noc!