Den devátý - Víkend ve státě Yucatán, část I.
V České republice se slaví státní svátek a já ho tady za oceánem budu slavit po svém – cestováním. Mexiko čeká prodloužený víkend (Mexičané pro změnu slaví státní svátek v pondělí), ideální čas opustit pomyslné brány hranice Playa del Carmen a státu Quintana Roo a vyrazit do vnitrozemí.
Můj plán k pátečnímu večeru byl: Budíček po třetí hodině ráno, cesta autobusem do koloniálního města Valladolid, trošku se během tříhodinové cesty prospat, po ránu si projít město, naobědvat se a autobusem se vydat na mayské pyramidy Chichen Itzá. V pozdních odpoledních hodinách nebo až večer opět sednout na autobus a přesunout se do hlavního města státu Yucatán, do Méridy. Tam najít hostel a přespat. Na nedělní dopoledne jsem měla v plánu prohlídku Méridy a po obědě přesun do dalšího státu a jeho stejnojmenného hlavního města Campeche. Večerním spojem nebo až v pondělí během dne jsem se chtěla vrátit po dlouhém cestovatelském víkendu zpět do Playa del Carmen.
A jaká je skutečnost?
Je sobota 3:15 ráno (zní to trochu jako z toho hororu :-)) a zvoní mi budík. Až překvapivě snadno se mi daří vstát, obléknu se, do předpřipraveného batohu už jen hodím kartáček na zuby, překontroluji peníze a doklady a hurá na autobusové nádraží, ze kterého mám najitý spoj.
Nádraží je jen kousek od našeho hotelu, a tak mi nedělá nejmenší problém jej najít. Jdu k okénku, španělsky si objednám lístek z Playa del Carmen do Valladolidu a čekám, jakou mi pán na pokladně poví cenu. To, co mi ale řekne místo toho, mě poněkud vykolejí. „Autobus ale odjíždí z druhého nádraží…“ Cože?!?!
Pán mi sice nabízí, že si lístek můžu koupit i tak, ale při pohledu na monitor jeho počítače, který ukazuje 10 minut do odjezdu, si v duchu opakuju lecjaká španělská citově zabarvená slovíčka, nahlas odpovím jen: „No, gracias.“ Druhé nádraží sice není tak daleko, ale 10 minut na přeběhnutí zdaleka nestačí. Právě po těch 10 minutách jsem zpátky v hotelu, který je mezi oběma stanovišti přibližně v polovině. Takže co teď?
Po 4. hodině ráno sedám k počítači a začínám tvořit plán B. V 6:10 bych měla chytit autobus přímo do Chichen Itzá, po prohlídce colectivem nebo autobusem dojet do Valladolidu, tam najít další colectivo a odpoledne si prohlédnout blízké ruiny Ek' Balam, opět se vrátit do města, najít hostel, přespat, ráno si prohlédnout Valladolid, a následně se přesunout do Méridy a k večeru zpět do Playa del Carmen.
Plán by plus mínus byl, časy autobusů mám vypsané do zásoby, mám z různých diskuzí o Chichen Itzá zjištěné, že autobus směr Valladolid a Chichen Itzá opravdu odjíždí z druhého nádraží (ne jak píšou v jízdních řádech), a tak v 5:40 znovu vyrážím, tentokrát druhým směrem.
Během 10 minut jsem na místě. S úsměvem prosím o lístek na autobus k mayským ruinám. Ten mi hned vzápětí tuhne na rtech. Slečna za přepážkou mi říká, že bus jede až v 8!!! Pro jistotu se zeptám, jestli náhodou nemá jet jeden spoj už v 6:10, který jsem našla na jejich internetových stránkách. A odpověď? „Ano, ale ten jede z opačného nádraží.“ Tak na tohle už mi opravdu slovní zásoba nestačí.
Napodruhé jsem vyrazila s velkou časovou rezervou, a tak indiánským během vybraný autobus s přehledem stíhám a po šesté hodině ráno vyrážím vstříc památkám starých Mayů.
Cesta z Playa del Carmen do Chichen Itzá trvá téměř čtyři hodiny, z nichž velkou část prospím s batohem omotaným kolem lýtek a foťákem v objetí. Druhá část, kterou jsem vzhůru, trochu připomíná filmy z podobného prostředí. Uličkou pobíhají křičící děti, vedle mě sedí tak šestnáctiletá kojící matka, kousek ode mě si pubertální týpek pouští z mobilu hip hop na celý autobus a odkudsi občas stříká voda. Jiný kraj, jiný mrav… A to napovídá i pohled z okna. Nejednou projedeme kolem auta, na jehož korbě se vezou dělníci nebo několikačlenná rodina. A když co chvíli vidím podél silnice obydlí z bambusů nebo rákosů a zdiva bůhvíjakého původu, je mi jasné, že mimo karibské pobřeží to v téhle zemi nebude žádný med.
Do Chichen Itzá přijíždím krátce po 10. hodině ráno. Listopad naštěstí není hlavní sezónou, a tak se v této hodině nikde nemusím prodírat obrovskými davy turistů. Při koupi lístků jsem zjistila jednu poměrně vtipnou nebo spíše pro mě nepochopitelnou věc. A o tento poznatek se musím podělit. Do areálu se platí vstupné. To není překvapivé. Ale ono se platí dvakrát! Nejprve člověk zaplatí 120 pesos vládě u okýnka napravo, pak přejde o pár metrů dál a nalevo zaplatí 57 pesos památce za vstupné jako takové. A důvod? Tyto dvě instituce si v otázce peněz vzájemně nedůvěřují.
Po zaplacení celkového vstupného ve výši 177 pesos vcházím dovnitř obrovského komplexu pradávných mayských klenotů.
Počátky města Chichen Itzá sahají do 6. století n.l., kdy sem přišli z jihovýchodu Mayové. Po více než 300 letech jej obsadili Toltékové a Chichen Itzá začalo vzkvétat. V této době se stalo centrem celého Yucatánského poloostrova. Tím bylo až do 15. století, kdy jeho roli převzalo konkurenční město Mayapan.
Název Chichen Itzá znamená v překladu z mayštiny „v ústech studně Itzá“. Itzá byl jeden z kmenů, který během období rozvoje ve městě sídlil. Studní, tedy cenotů, je v okolí archeologické zóny hned několik. Většina z nich je v dnešní době využívaná komerčně. Na základě zkušenosti jiných cestovatelů přede mnou jsem se rozhodla jejich návštěvu vynechat a naplno si užít procházku mezi pyramidami. A vy si je můžete se mnou projít na obrázcích.
Kukulkánova pyramida (El Castillo) - asi nejznámější mayská pyramida vůbec
Severní chrám nebo chrám jaguárů (Templo del Norte/Templo de los Jaguares) nacházející se u hřiště na mayskou hru pelota
Observatoř Caracol (Observatorio "El Caracol")
Kostel řádových sester (Iglesia de las Monjas)
Mayská žena prodávající tradiční vyšívané kapesníčky
Suvenýry
Leguán - fauna yucatánského poloostrova
Chichen Itzá je nádherné a velmi rozlehlé mayské město. Jeho prohlídka mi trvá celé tři hodiny. Podle plánu B se po jejím ukončení přesouvám do autobusu směřujícího do Valladolidu, odkud bych chtěla jet colectivem na ruiny Ek'Balam. Po 45 minutách vystupuji ve městě na autobusovém nádraží, kde se hned ptám, odkud příslušná colectiva odjíždějí. Několikrát se nechám nasměrovat, udanou ulicí projdu dvakrát, ale nikde žádný mikrobus nevidím. Vzdávám to. Vytvářím plán C – prohlídka města Valladolid už dnes.
Z různých diskuzí a doslechu jsem odvodila, že jde o město opravdu jedinečné. Můj první dojem je ale značně rozpačitý. Najednou je všude strašně lidí, hlavně - hlučných lidí. Ale jen co se vzdálím od nádraží, kouzlo města se mi otevírá.
Podle mapky, kterou mi věnovala má spolubydlící ze školy, se vydávám za jeho krásami. Ulicím Valladolidu vévodí koloniální architektura a spousta barev.
Naštěstí i tady jsou ulice číslované, a když člověk chytí správný směr, už se neztratí.
Roh ulice 37. a 44.
Pokud ovšem nemá špatně kreslenou mapu… To se však dá rychle ústně vyřešit. Z mých dosavadních zkušeností jsou Mexičané velmi milí a zatím mi vždy poradili. A navíc občas malé zatoulání vůbec neškodí. Za prvé se člověk díky ptaní se na cestu dostane do kontaktu s místními a může je tak i trochu poznat, za druhé pozná i skutečný život města, ne jen ten upravený pro turisty.
Jak lze přepravovat zbytek rodiny?
Další z uliček mimo centrum
Cíl cesty nalezen.
Klášter svatého Bernarda
Je půl páté odpoledne, slunce rychle klesá, obloha se zbarvuje do růžova, nohy už pořádně bolí – je čas hledat místo, kde přespat. Vcházím do prvních dveří s nápisem hostel, ale už po prvních vteřinách vím, že tam to má volba nebude. Zjistím jen základní informace a s tím, že se ještě domluvím s „kamarády“, odcházím. Bude to chtít něco jiného. Po chvilce chůze přicházím na pěkné náměstíčko, v jehož jednom rohu je možnost č. 2. Ta se mi svým způsobem moc líbí. Navíc stejně jako hostel v Playe hýří barvami (to asi tady v Mexiku všechno). Nikde není žádný luxusní nábytek, na pokojích jen obyčejné palandy, ale všude čisto. A v jednoduchosti je krása. Kluk z recepce mě bere na prohlídku venkovní, zahradní části, která je opravdu nádherná.
Nachází se tady:
Venkovní kuchyň
Dřevěné stoly a židle
A úplně vzadu hamakový koutek s lampičkami na čtení (fotka už je z rána)
A tady v relaxační zahradě konečně píšu první pohledy. Snad dorazí alespoň do Vánoc.
Už začínám mít hlad, ideální čas vyzkoušet některou z restaurací, které mi tu kluk z recepce doporučil. Vybírám si jednu s názvem Las Camparas. Je v samém centru a nabízí mexickou a hlavně yukatéckou kuchyni. Sotva jsem si stihla sednout ke stolu, objednat rýži s názvem Fiesta a začít psát dnešní článek, přisedl si ke mně jeden motorkář. Ajaj. Zase nejsem nenápadná. Během chvilky mám pozvání na večer na diskotéce, na nějakou další večeři někdy příště, na loď, na potápění… Já, čistá duše (ha ha), samozřejmě všechno odmítám, ale pro jistotu, kdybych si to náhodou rozmyslela, dostávám telefonní číslo a email. Další do sbírky. Naštěstí mi číšník nese rýži, a to mě osvobozuje. S omluvou, že už mě tedy nechá se najíst, mě on i jeho kolega, který se během naší konverzace přidal, opouštějí. No, snad si na mě nepočkají někde venku. Poučení pro příští cestu do Latinské Ameriky? Ostříhat, zbytek obarvit na černo a nosit sluneční brýle. Dlouhé světlé vlasy a zelené oči tady prostě dráždí.
Po výtečné rýži a úvodních nachos za krásných 57 pesos se vracím přes náměstí zpět na hostel.
Katedrála svatého Gervasia
Ještě napíšu poslední tečku a spát. Dobrou noc.