Den druhý - Konečně na místě

Jsem v ráji. Právě sedím na vyhlášeném bílém karibském písku a mám za sebou první koupání v azurových vlnách. Unešená okolím usedám opět ke svému bloku a tužce, abych se podělila o dnešní zážitky.

Let do Cancúnu jsem prospala. Ano, já, milovník jakýchkoliv letů, jsem usedla na přidělené sedadlo, bylo mi úplně jedno, jestli je u okna nebo v uličce, a usnula jsem. Až zpětně si uvědomuji, že jsem poprvé zaspala i úvodní bezpečnostní instruktáž. V jednu hodinu ráno místního času letadlo dosedlo na ranvej v Cancúnu, karibském městě na poloostrově Yucatán. Moje nohy se tak po sestupu z přistavených schodů poprvé dotkly amerického kontinentu. A první dojmy? Je tu teplo! Únava mi ale nedovolovala sledovat cokoliv jiného než směrovky s nápisem EQUIPAJE, neboli zavazadla. S kufrem a batohem jsem po malé změně původních plánů vyrazila colectivem (větší verze taxi pro hromadný rozvoz více turistů) na autobusové nádraží do centra města. Řidič mě jako poslední nastoupivší posadil k sobě dopředu a měla jsem tak noční letovisko jako na dlani. Na nádraží jsem si mezi dvěma variantami – hostel s postelí a hodinové čekání s další hodinovou cestou – zvolila tu méně příjemnou. Touha být už v cíli byla tentokrát silnější. A protože prostě nemůžu cestovat bez problémů, stačila jsem si během hodiny čekání zablokovat platební kartu. Tímto děkuji domů za nápravu.

Ve čtyři hodiny ráno jsem nastoupila do autobusu, nastavila si z preventivních důvodů budíka se zvoněním za 45 minut, objala batoh a foťák a zavřela pálící oči. Před pátou ráno jsem se probudila při příjezdu na autobusové nádraží ve městě, které bude na příští tři týdny mou základnou, v Playa del Carmen.

V tu hodinu ještě v celém okolí vládla tma, ale zakrátko se začalo rozednívat a se svítáním přišla i touha poprvé spatřit vyhlášené tyrkysové modré vody Karibiku. Jen jsem opustila nádražní halu a rozhlédla se okolo, uviděla jsem na konci jedné ulice lámající se příboj. Tak tohle hledání bylo jednoduché a můj další směr jasný. 

Nebýt kufru v jedné ruce, lahve s vodou v druhé a batohu na zádech, hned bych skončila ve vodě. Takhle jsem usoudila, že bych nejprve měla mít kam složit hlavu i ta zmiňovaná zavazadla.

Hmmm, 6 ráno, kam teď? Z Google Earth už jsem trochu město znala, což bych v jiné situaci považovala za ochuzení o dobrodružství, ale tentokrát jsem za to byla ráda. Vyzkoumala jsem, že se v Mexiku ulice značí čísly podle jednoduchého klíče. Je to sice značně nepoetické, ale obzvlášť pro zatoulance jako já velmi praktické. Města protíná vždy jen několik málo hlavních tříd, které nesou  jméno nějaké významné osobnosti. V Playa del Carmen je takovou hlavní třídou Avenida Benito Juarez. Ulice na jih od ní mají lichá čísla, na sever čísla sudá. Ulice kolmé jsou pak násobky pěti. Jednoduše jsem tak našla svou budoucí školu a hotel zároveň. Vypadá moc hezky, ale v šest ráno je ještě budova zavřená (Jak budu chodit po ránu běhat?!). A co teď? Na řadu přišlo hledání hostelu. Hned o ulici dál byl první a o další jednu druhý. Díky rychlé nápovědě na e-mailu (Díky, Magdi!) jsem zvolila variantu č. 2.

Hostel s příznačným názvem Playa měl otevírat až za hodinu a půl, ale to už byla maličkost. Chvíli před osmou se před dveřmi objevil postarší pán a já se ho hned zeptala, jestli můžu dovnitř. Sice ještě oficiálně otevřeno nebylo, ale pan majitel mě pozval dál. Hostel uvnitř vypadá evropskýma očima divoce, mně se líbí. Všude je spousta barev – na zdech, stolech, gaučích. Barevné jsou i houpací sítě, zavěšené za zábradlí z patra. Pán mi v tichosti ukazuje i pokoj s množstvím paland. Místo vstupních dveří jsou barevné závěsy a místo klasických skleněných oken jen dřevěné vzorované mřížky. Z venku je přes ně slyšet zpěv ptáků a zevnitř pokoje se ozývá oddychování třech spících spolubydlících. V hlavní místnosti se právě začíná podávat snídaně, kterou rozhodně nepohrdnu. Po ní rychle do sprchy a na dvě hodinky spát.

Po jedenácté mě z postele vytáhne budík. Jen doufám, že jsem už spánkový deficit srovnala. Na pokoji se postupně potkávám se svými spolubydlícími. Nejprve s klukem z Izraele, jehož jméno jsem zapomněla už v momentě, kdy ho vyslovil. Nicméně je to sympaťák, který má v příštích dnech v plánu procestovat Jižní Ameriku. Následně přicházejí dvě slečny z Belgie, které naopak z jihu přijely a míří přes Yucatán na sever do centrálního Mexika. Přesně tohle střetávání se s lidmi z celého světa mě na hostelech baví. Obvykle jsou to lidé, kteří mají touhu něco vidět, někoho potkat, sdílet své plány, zážitky, zkušenosti a bavit se. Je to setkávání jen na velmi omezenou dobu, někdy jen pár hodin nebo minut, ale stojí to za to.

Po rychlém obědě z čerstvě nakoupených surovin (nakupování v Mexiku by zaručeně stačilo na samostatný článek) se konečně vydávám na místo, odkud vám teď píšu, na pláž.

Opravdu platí – je to ráj. Jemňoučký bílý písek, nádherně teplá voda a vlny, že v jeden moment máte vodu pod úrovní pozadí a hned vzápětí nedosáhnete na špičkách. Nejednou mi obrovská masa vody přejede ve chvilce nepozornosti přes hlavu.

A odtud z pláže se pro dnešek loučím.

Hasta luego!

Diskusní téma: Den druhý - Konečně na místě

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek