Den druhý - V Hanoji

Jsme ve Vietnamu. I přes včerejší trable všichni čtyři. Je tady půl devátá ráno, podle údajů od pilota 25°C a podle našich pocitů pořádné vlhko. Hned bychom se vydali někam k vodě nebo do příjemného klimatu vietnamské přírody, ale před námi je nejprve jeden nevyhnutelný úkol - získat vízum.

Letiště je překvapivě prázdné. Ve frontě na nálepku do pasu stojí jen pár Rusů a Čechů ze stejného letu. Lovím nový zvací dopis, deset let starou fotku z domácí tiskárny a formulář pro vízum. "My jsme měli mít fotky?!" Tentokrát mrzne úsměv na rtech Karlovi. My jsme teda sestava.

Chybějící fotka se nakonec ukáže jako nepodstatná záležitost a po deváté ráno opouštíme budovu letiště a sedáme do taxíku usmlouvaného na 15 USD.

Jestli jsem loni o Yogyakartě psala jako o dopravní divočině, co je teprve Hanoj? Teoreticky tady asi platí pravidlo jízdy vpravo, prakticky se proti nám sedícím v autě řítí skútry ze všech stran a mezi nimi občas proběhne nějaký ten chodec, který by se jinak své řady na přejití silnice neočkal.

Neohrožený taxikář po našem určení adresy "do centra" podle předpokladu zastavuje před hotelem některého ze svých kámošů. Jen tak pro zajímavost se ptám, kolik by stála noc za osobu. Částka 8 dolarů mě poněkud zaskočí. Necelé dvě stovky korun v centru hlavního města? To nezní špatně. S taxikářem už se jen vzájemně poškádlíme na téma "fakt najednou nedostaneš 18 dolarů", zaplatíme domluvených 15, sebereme bágly a jdeme se kouknout na pokoj.

Žádný luxus, ale líbí se nám. I přes už tak nízkou cenu mě spolucestující vyhecují, abych zkusila majitele pozlobit. "Díky za ukázku. My se ještě podíváme po okolí. Chtěli bychom něco tak za šest dolarů." "No problem, šest platí." Tak a máme bydlení.

Po osvěžující sprše vyrážíme na první procházku do města. Jdeme k jezeru Hoan Kiem. Jeho název znamenající Jezero navráceného meče pochází podle legendy z 15. století. V té době prý Nebesa seslala kouzelný meč vietnamskému císaři Le Loi k tomu, aby mu pomohl vyhnat čínské nepřátele. Když válka pro Vietnam vítězně skončila, vynořila se z hlubin jezera obrovská zlatá želva, sebrala vládci meč a vrátila se s ním pod hladinu.

Celou rozlehlou vodní plochu s pagodou na ostrůvku v jejím středu jsme obešli kolem do kola a rozhodli se vyměnit poznávání města za poznávání gastronomie. Třikrát zeleninová pho, třikrát závitky, jednou nudle bun ca, spousta vůně a k tomu předchozí průlet několika časovými pásmy a téměř žádný spánek v letadle nám daly tak zabrat, že jsme se rozhodli courání po městě ukončit a s plnými žaludky se vrátit do hotelu. Stačí pár minut a nevím o světě.

Až po západu slunce jsme schopní fungovat znovu. Nad smaženými nudlemi k večeři promýšlíme strategii na další dny. Hanoj nás neoslovila. Jaká je? Pravdu? Zmatek, špína, plno neustále troubících motorek a taxíků a možná na první pohled sympatických lidí, kteří se vás, bledé tváře, pokusí v příští chvilce nějakým způsobem podvést. Plány probíráme ještě při noční procházce Starým Městem, při které nakoukneme do dvou buddhistických chrámů a nakonec zakotvíme v pouliční kavárně. Zabereme si čtyři miniaturní plastové židličky, objednáme mangové a mučenkové džusy a užíváme si vystoupení blízko hrajícího saxofonisty. Po setmění má Hanoj najednou výrazně příjemnější atmosféru. A se stejně příjemnými pocity se loučíme s prvním dnem v Asii.