Den dvacátý čtvrtý – Exkurz do mexického zdravotnictví aneb Když tělo řekne: „Stop!“
Dnešní kapitolku dopisuji dodatečně se značným zpožděním až po návratu do České republiky. Důvody velmi brzy vysvětlím. Tak teď už zpět o nějaký ten čas zpátky do dne mexického dvacátého čtvrtého.
Jak jsem se zmínila včera, na dnešní den jsem si naplánovala výlet k vodopádům Aqua Azul a Misol-Ha a už večer jsem si koupila u jedné cestovní kanceláře jízdenku. Z průvodců i od zkušenějších cestovatelů jsem se dozvěděla, že tyto přírodní krásy nacházející se poblíž města Tumbalá by člověk na své cestě státem Chiapas neměl vynechat. Díky vápencovému podloží je v nich za slunečného počasí nádherně blankytně modrá voda a zájemci je mohou využít i pro koupání. S myšlenkami na dopolední cachtání v krásně čisté vodě jsem se v noci odebrala do postele.
Jsou asi tři hodiny ráno a probouzím se zimou. Tady na jihovýchodě Yucatánu se zdá být v noci poněkud chladněji… Přes pyžamo si oblékám mikinu, pořádně se napiju vody (zároveň mi i nějak vyschlo v krku) a znovu usínám.
V sedm ráno se probouzím znovu. Tentokrát následkem nočního pití. Tiše, abych nevzbudila spolubydlící, slézám z palandy a odebírám se na sociální zařízení. V koupelně se zamykám, vyřídím všechny potřeby a opět vstávám na nohy a ouha. Začíná se mi nějak tmít před očima, tohle nebude dobré. Jako nízkotlakář už tuším, co se bude dít. Obvykle v této situaci automaticky sedám nebo lehám na zem, abych nelehala nedobrovolně, ale teď jsem zamčená na záchodě. Co když ho někdo bude potřebovat? Co když mi tlak nevyskočí včas zpátky nahoru? V minutce se rozhodnu riskovat a naopak se vydávám ke dveřím, odemykám, otevírám, udělám tři, čtyři kroky a…
„Veronika, how can I help you?“, ptá se mě anglicky spolubydlící Susanne z Německa, jak mi může pomoct. Otevírám oči a dochází mi, že ležím v pyžamu na studené kachličkové podlaze.
„Můžeš mi prosím podat vodu?“, odpovídám jí celá mimo v češtině. Když se mě zeptá ještě jednou s tím, že mi nerozuměla, přecházím také do angličtiny a vysvětluji jí, že mám nízký tlak a vypadá to, že asi i docela vysokou teplotu.
Chudák neví, co rychle se mnou a sama přitom musí brzy opustit hostel, aby stihla autobus do dalšího mexického města. S trochu přemáhaným úsměvem jí vysvětluji, ať si nedělá starosti, že nám nízkotlakářům se sem tam před očima zatmí, jen obvykle bývám vědomě rychlejší a nepadám. Susanne se nechá přesvědčit, a s tím, ať na zbytek dne radši využiju její postel dole a ne mojí nahoře, odchází.
Tak tohle byl slušný ranní zážitek, co ale teď? I ostatní spolubydlící už se odebraly za dalšími památkami a já pořád ležím v posteli a zatím se neodvažuji se znovu zvednout. Co kdyby náhodou. V průběhu hodiny a půl se snažím na střídačku hodně pít a zachumlaná pospávat, abych srazila teplotu. Těsně před devátou se rozhodnu, že už jsem schopná přesunu a měla bych se pro jistotu jít ukázat nějakému doktorovi. Přece jen jsem se během letu stihla praštit do pravé tváře o dřevěnou palandu a do levé půlky čela o dlaždičky.
Nejprve volám na českou pojišťovnu, abych se poptala na spřízněná zdravotnická zařízení. Po desetiminutovém telefonátu, kdy asistentce na telefonu povyprávím celou ranní historku, se dozvídám, že smluvní zařízení v Mexiku není. Tím lépe, můžu jít prý kamkoliv, a pak jen v Čechách ukázat účet. Převléknu se a s novými informacemi vyrážím na recepci.
Na recepci hostelu odchytím kluka, který má to ráno službu. Je to takový vtipný dredatý černoušek. Mám už od včerejšího dne podezření, že je trochu pod parou, protože je neustále vysmátý. Nejprve mu španělsky oznámím, že budu muset přeskočit do angličtiny, protože to, co mu chci říct, bych asi ve španělštině nedala. On se na mě zazubí a povzbuzuje mě slovy: „Ne, to určitě dáš! “ Ne, to určitě nedám. Slovíčko omdlít jsme totiž překvapivě za celé tři týdny neprobírali, a tak přeskakuji do angličtiny.
Po mém vysvětlení černouškovi jeho vysmátý obličej zamrzne. Hned přeskočí z vtípků do reality a na mapce mi ukazuje, kde je nejbližší nemocnice. Nabízí mi objednání taxi, které bych za jiných okolností okamžitě odmítla, ale dneska výjimečně vděčně přijímám. A přesně v momentě, kdy mi taxikář zastavuje před hostelem, zastavuje na vedlejším místě i průvodce, se kterým jsem měla jet k vodopádům. Bohužel. V rychlosti vysvětlím situaci, naskakuji do taxíku a jedu směr zdravotnické zařízení.
Nemocnice v Palenque je nízká oprýskaná budova s velmi malou čekárnou hned po průchodu vstupními dveřmi nedveřmi. Vlastně skoro na ulici. Tam se na okénku ptám paní, jestli mluví anglicky. A odpověď: „No.“ Bezva, to to začíná skvěle.
„Asi před dvěma hodinami jsem měla malou nehodu. Mám nízký tlak, vysokou teplotu, nejdřív jsem stála, a pak ležela.“ Nebýt toho, že mi vážně není moc dobře, asi bych se sama složila smíchy z vlastního opisu slova „omdlít“. To si budu muset najít ve slovníku. Paní si napíše mé jméno a stát, odkud jsem, a pošle mě si sednout na lavičku.
Uběhne asi deset minut, otevřou se dveře, a přestože je čekárna plná, jdu rovnou na řadu. Do ordinace si mě pozívá snědý černovlasý doktor o hlavu menší než já. Od prvního momentu se na mou tvář, ještě bledší, než obvykle dívá skoro až nábožně. Stejně jako sestřičky na recepci, i u něj se nejprve pokouším o angličtinu. Marně. Takže znovu: „Mám nízký tlak, vysokou teplotu, nejprve jsem stála, a pak ležela.“ Za ty skoro už tři hodiny od oné události mi maličko pookřálo, takže se mému popisu zasměju spolu s doktorem. Nejprve mi naměří teplotu. Hmm 39,5°C. Následně tlak. Asi 100/65. Není divu, že jsem sebou švihla. Po zjištění aktuálního stavu mi jako malé překvapení ukáže asi 15 centimetrovou injekci na snížení teploty. Ajajaj! Položí mě na lehátko, zaškrtí ruku a celou dobu si se mnou povídá. Odkud jsem, co dělám v Mexiku, proč studuju španělštinu, kam chci ještě cestovat a co jsem už viděla… Celá nadšená, že mu rozumím, s radostí odpovídám a vůbec si nevšimnu, že do mě mezi tím stihl vpravit celý obsah injekce. Stačí minutka a je mi krásně! Teplota je fuč.
Když se návštěva ordinace nachýlí ke konci, začnu lovit papíry z pojišťovny a ptám se, jestli je pan doktor bude chtít vidět. Říká, že ne. Hmm, zvláštní. S drobnou obavou se tedy ptám, kolik mu mám za ošetření zaplatit v hotovosti. V duchu prosím, ať to nepřesáhne můj denní limit na kartě, nebo budu mít vážný problém. Částka, kterou mi prozradí, mě poněkud zaskočí. Zadívá se mi do očí ještě víc než doteď a s pohledem jako na vzácný poklad mi odpoví: „Nic.“ Jen mi napíše recept na další dva léky a loučíme se.
Injekce i velmi milý přístup Mexičánka v bílém plášti mi pomohly se vzpamatovat. Sice jsem ještě trošku vyklepaná, ale už jsem si jistá, že na cestu zpět do hostelu taxi potřebovat nebudu. Za 60 pesos si v lékárně koupím předepsané tabletky a pomalu se stinnou stranou ulice vracím zpět na ranní místo činu.
Mám před sebou ještě skoro celý den a venku už slunce pořádně zatopilo. V mém stále ještě nejistém rozpoložení se rozhodnu strávit den povalováním. Ráno mi dalo tělo jasně najevo, že je čas na pauzu, tak mu ji dopřeji, abych mohla zítra pokračovat zase dál. A takový den na pokoji nebo terase s knížkou a poznámkovým blokem také není k zahození. A zítra už snad bude lépe.
Teď, po měsíci od výše zmíněného zážitku a po kontrole i u českých lékařů, při které jsem zjistila, že jsem naprosto v pořádku, můžu s klidem kapitolku zveřejnit. Už se není třeba bát, že bych někde za oceánem zůstala. Naopak jsem sama masochisticky ráda, že jsem měla příležitost nahlédnout i do té části života Mexičanů, kterou turisté běžně nepoznají.