Den dvacátý devátý - Na pobřeží Mexického zálivu
A je tady poslední zastávka mého týdenního cestování – koloniální město Campeche ve stejnojmenném mexickém státě. Po včerejším divokém nočním zážitku v hostelu ve městě Villahermosa mě čeká další, jen o trochu méně divoký nocleh – pětihodinový ve vymraženém autobuse. Ale kdo se chce toulat s batohem na zádech, musí něco vydržet. Hodinu před půlnocí usedám do sedačky a spolu s dalšími cestujícími se vydávám směr severovýchod na pobřeží Mexického zálivu. Teď už jen zavřít oči a spát…
Před sebou slyším hlasité chrápání, za sebou slyším hlasité chrápání a můj spánek stále nepřichází. Zkouším polohu vsedě s opřením o okno, vleže přes dvě sedačky s nohami v uličce, následně opačně s nohami na okně. Nic. Chrápání se ve vozidle násobí. Provokatéři. Půl třetí ráno a já ostatním stále jenom závidím.
Budík! Odstraním si z očí spací masku i tričko, které mi tvořilo zábranu před ledovou klimatizací. Zamžourám a podívám se na telefon. Čtyři hodiny ráno. Vida. Vypadá to, že jsem přece jen jednu hodinku spánku z noci vytěžila. Budík zároveň znamená, že bychom měli být nedaleko cíle. A je tomu tak. Krátce po čtvrté hodině ranní za hluboké tmy vystupuji na autobusovém nádraží v Campeche. Na nádražní lavičce s knížkou v ruce čekám na rozednění. Mám před sebou velmi, opravdu velmi dlouhý den.
O dvě hodiny později vidím, jak černá barva noci ustupuje a střídá ji stále světlejší a světlejší modrá. Knížku ukládám zpět do batohu a v šest ráno vyrážím na brzkou prohlídku města. Podle navigace vidím, že autobusová nádraží jsou ve městě dvě. Bohužel mám ale tak slabý signál, že netuším, na kterém z těch dvou se právě nacházím. Ani podle okolí se mi zorientovat nedaří. Času na procházení mám však tolik, že navigaci vypnu, zastrčím do kapsy a prostě půjdu podle šestého smyslu tam, kde tuším historické centrum města.
Šestý smysl tentokrát nezklamal. Po dvou kilometrech chůze se přede mnou objevuje to, čím je Campeche tak unikátní – historické opevnění jádra města.
Město Campeche bylo založeno v roce 1540 po příjezdu španělských kolonizátorů. Jeho území ale obývali lidé již dříve. Přibližně v roce 900 se zde usídlili Mayové. Jako jedno z mála měst na americkém kontinentu je Campeche obehnáno hradbami. V Mexiku je svým opevněním jedinečné. Díky tomu a krásné zachovalé koloniální architektuře ukryté za hradbami bylo město v roce 1999 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Hned po průchodu jednou z vedlejších bran vidím, že právem.
Uličky historického jádra města jsou tvořeny barevnými domky, jedním vedle druhého. Teprve probouzející se den dodává místu kouzlo pohádky.
Pomaličku projdu napříč celým centrem až ke katedrále Neposkvrněného početí Panny Marie na hlavním náměstí.
Od katedrály mě kroky vedou směrem, kterým tuším moře. Jsem týden na cestách a už mi slaná voda neskutečně chybí. Toužím shodit batoh ze zad, sundat boty a rozběhnout se po písečné pláži do vln. Projdu hradbami, přeběhnu několik silnic a ocitnu se u Mexického zálivu.
Kde je ale ta pláž? Voda Mexického zálivu je krásně klidná a průzračná, jen ten písek chybí. A vlastně chybí jakýkoliv vstup do moře. V Campeche lemuje celé dlouhé pobřeží promenáda zvaná Malecón, která je v nejnižších místech přibližně tři metry nad hladinou vody.
Malecón je už po ránu plný běžců sportovců. Hned bych se přidala, nebýt závaží na zádech a téměř probdělé noci. Takhle, unavená, usedám na zídku na okraji promenády čelem k širému moři a s poznámkovým blokem v ruce relaxuji. V tomto procházkově odpočinkovém duchu strávím celý den až do večera.
Se západem slunce se začal ozývat žaludek. Na jedněch cestovatelských stránkách jsem si přečetla doporučení na rybí restauraci poblíž katedrály a mám chuť ji vyzkoušet také. Na jídelním lístku si vyberu rybu na veracruzánský způsob a neperlivou vodu. Při čekání opět vytahuji svůj poznámkový blok a (překvapivě) jím znovu upoutám pozornost. Číšník se může přetrhnout, abych měla ten nejlepší servis. Už při prohlížení menu jsem mu v rámci počáteční konverzace prozradila zemi původu, a když mi přinesl pití, přidala jsem i něco o cestování a zálibě v psaní o cestování. Teď z dálky od baru slyším cosi o „la República Checa“ a „periodista“ (=novinářka). S pobaveným výrazem si v duchu říkám: „Jen ať se chlapci snaží“. A jaké by bylo mé hodnocení restaurace? Servis na jedničku, prostředí na dvojku, přičemž výhled na noční Campeche jej vylepšuje na jedna mínus, čistota kvůli mastné skvrně na ubruse na dvě mínus, a to hlavní, tedy jídlo, jednoznačně na jedna s hvězdičkou. Ještě kdyby tak z reproduktorů nezněly Rolničky, Bílé Vánoce a další typicky americké koledy přezpívané do španělštiny.
Po výborné večeři se ještě na chvilku zastavím u zpívající fontány, která je obklopená především dětmi, a poté už se ubírám na zpáteční cestu k autobusovému nádraží. Ve 23:40 se za mnou zavřou dveře autobusu, usadím se na sedadlo číslo 8 a zavřu oči. Mám před sebou poslední dlouhou noční jízdu. Jízdu ze státu Campeche přes Yucatán do Quintana Roo. Až se ráno probudím, budu snad už zase zpátky tam, kde všechno začalo – v Playa del Carmen.
Noční divadlo na hradbách představující vznik města Campeche