Den dvacátý druhý - Adios Playa
Zase jsem obula toulavé boty. Přesně před 15 minutami jsem se naposledy objala s lidmi, se kterými jsem strávila nádherné dny na pobřeží Karibského moře. S posledním polibkem na tvář se uzavřela kapitola mého studia španělštiny v Playa del Carmen. Uzavřela se kapitola školní, začíná nová - cestovní. Teď mám šanci ukázat, jestli jsem se za ty tři týdny něco naučila.
Přemístila jsem se na autobusové nádraží, tentokrát na první pokus na to správné, a během několika málo minut nastoupím cestu na jihozápad do nitra Mexika, státu Chiapas. První zastávkou mého více než týdenního putování bude město Palenque a především jeho mayské ruiny. Teď mám při čekání na autobus ještě chvilku na shrnutí uplynulých dní.
Tenhle týden byl akční, vyčerpávající, skvělý! Kromě výletu do Rajské cenote, o kterém jsem psala již před pár dny, jsem sice neopustila pomyslné hranice města, ale nebyl jediný den, který bych strávila jen tak, válením se na hotelu. To vše především díky skvělé společnosti lidí.
V pondělí nám dorazili noví spolužáci. Už během prvního dne se z nich vyklubali skvělí parťáci. Kromě šnorchlování v křišťálově čisté vodě, jsme dvakrát vyrazili na noční lekce salsy do místních salsa klubů, rozproudili večerní zábavu v jednom mexickém baru ukázkou tance po evropsku…
…denně jsme chodili na společné obědy a večeře v podobě mexických quesadill, tacos, enchiladas, carnes asadas, fajitas…
…a nesčetněkrát se procházeli denním i nočním městem. Dokonce i psaní domácích úkolů jsme si užívali společně, a to na pláži.
Celý týden jsme prožili ve zrychleném tempu. O to rychlejší se teď zdá být příchod dnešního dne, dne pro mě v Playa del Carmen posledního. Už od rána se pro mě nese ve znamení loučení. Jen pro mě, všichni ostatní ještě týden zůstávají.
Nejprve mi byl během dopoledního vyučování učiteli Felipem a Eduardem slavnostně předán certifikát o absolvování kurzu. Tím jsem byla oficiálně uznána za schopnou používat rodný jazyk Mexičanů. Po skončení hodiny se se mnou Eduardo, který na mé vzdělávání celou dobu dohlížel, rozloučil. Prý ale v příštím roce pojede na šest měsíců studovat němčinu do Frankfurtu, takže jsme se snad neviděli naposledy.
To opravdové velké loučení přišlo až s večerem. A velmi příjemným způsobem. Shodou okolností pro nás škola na dnešek naplánovala grilování.
Grilování neboli parillas se pořádají přímo na střeše hotelu/školy, takže to velká většina z nás neměla vůbec daleko, já konkrétně 15 schodů. Začátek jsme měli naplánovaný na sedmou hodinu večer. Jsme v Mexiku. Sešli jsme se v 19:20. Kuchyňského náčiní se ochotně ujal hostitel, učitel Felipe.
My ostatní, včetně druhého učitele Raula, jsme ho zpovzdálí podporovali při usrkávání tequilly. Podporovali jsme kvalitně, menu se vydařilo. Pro masožravce se podával grilovaný kousek hovězího, pro nemasožravce ryba (výtečná) a pro všechny zúčastněné grilované žampiony, cuketa, mrkev, cibulka a opuncie. Hlavně to poslední jmenované, kaktus, nebylo vůbec špatné.
V devět mi v kapse zazvonil budík… čas přemístit kufr ke kamarádce Brazilce a začít se opravdu loučit. S vědomím, že kromě Brazilky, se kterou se uvidím příští sobotu, pravděpodobně potkám všechny ostatní v Praze během pár týdnů či měsíců, jsem odcházela s telefonem plným kontaktů s úsměvem na rtech. Jen pro vysvětlení - co spolužák, to pilot Lufthansy. A všichni občas létají přes noc do našeho hlavního města. Tak snad. Budu se na ně těšit… tak jako teď na cestování po nitru Mexika.
