Den dvacátý druhý - Motokros na ostrově Phu Quoc

Konečně jsme se vyspali. Nezazvonil jediný budík. Relaxační dovolená bez dalekých přesunů nám začíná. Sice jen třídenní, ale i to se počítá. Nový den na ostrově Phu Quoc jsme začali koupelí v teplém Thajském zálivu. Jen v plavkách jsme s Jíťou a Nygelem vyběhli z pokoje, seběhli o patro níž a po deseti metrech byli ve slané vodě. Taková ranní rozcvička s osvěžením je ideální začátek.

Po plavání, následném odsolení a nezbytné snídani se pokoušíme sehnat motorky. Velké přesuny sice v plánu nemáme, ale celé tři dny na mini pláži před ubytováním nevydržíme.

"600 000 za dvě na dva dny," hlásí paní domácí, která mě dotáhla do blízké motopůjčovny. Tak to by nešlo. Finanční rezervy už máme skoro vyschlé a šest set je přes čáru. Opouštím půjčovnu a paní domácí mizí. Bude bez provize. Spolu se zbytkem týmu hledáme jinde. "130 000 za manuál, 170 000 za automat," hlásí jiná paní v jiné půjčovně. Takže jsme tam, kde jsme byli. Zkusíme zase přejít dál. Z ulice nás odchytává paní číslo jedna. Na papírek píše novou cenu 540 000 dongů a obchod je uzavřen. Půjčujeme si na příští dva dny dva skútry a snad na nich objedeme velký kus ostrova.

Dnes máme na programu koupání někde na jižním cípu, odkud se jezdí na šnorchlovací a potápěcí výlety a kde by se mohlo dát koukat na něco pěkného pod vodu i z pláže.

Vybrali jsme si silnici na západním pobřeží vedoucí podél pobřeží. Je sice na mapách na rozdíl od dvou vedlejších značená jako tenčí, a tím pádem bude asi méně pohodlná, ale chceme ze silnice zkusit najít i nějaké blízké hezké místo, kde bychom mohli večer uspořádat piknik. (Bod poslední jsme zvládli rychle.)

Silnice se skutečně kousek za městem ztenčila. Podle mapy jsme odbočili na západ a po pár set metrech se z tenké silnice stalo staveniště plné bahna. Nějak nás nikdo nevaroval, že si máme půjčit skútry raději terénní. Na první možné křižovatce jsme zvolili zkratku ve směru na silnici širší. Hurá, jsme zpátky na asfaltu. 

Joo, zpátky... I zkratka se teprve buduje. Vyasfaltováno bylo možná tak na prvním kilometru. Po něm se povrch změnil opět v červené bahno. Jednou pevnější, jednou řidší. Pokaždé, když jsme se zaradovali, že už jsme z divokého terénu pryč, skončili jsme ještě hůř.

"Zapadli jsme!" volám na Nygela a Jíťu před námi. Motorka, kterou řídím je do poloviny kol v blátě a nemám nejmenší šanci s tou obrovskou váhou hnout, přestože už jsem nechala sesednout i mého spolujezdce. Nygel seskakuje "na pevnině" z jeho stroje a jde zpět bahnem v žabkách vylovit ten můj. Motorku předávám do režie pánům a já pro změnu v kožených trekových sandálech se jdu probrodit na druhý břeh. Blátivá červenohnědá během prvních pár kroků překrývá původně hnědou kůži. Pánové ve dvou jsou po počátečních nesnázích přece jen úspěšnější, motorku vytlačí z jámy a Nygel s ní přeskáče až k nám holkám. Tak tenhle adrenalin jsme zvládli.

Stezku bahno-asfalt-bahno si dáváme ještě několikrát, až nakonec opravdu zastavujeme na jihu ostrova v přístavu An Thoi. Co teď? Čekali jsme pláž, místo toho jsme v přístavu plném rybářských loděk. Výhled je sice fajn, ale my chceme vodu. Po hodině a půl zběsilé jízdy na skoro poledním slunci jsme vaření. Ve městě to nepůjde, musíme jinam. S kelímkem čerstvě vylisované třtinové šťávy v ruce zkoumáme mapu. Jedna ze dvou vyhlášených jižních pláží by měla být kousek odsud. Dopíjíme a znovu startujeme.

Bahno! Bagr s rolbou, náklaďák a moře bahna! To né! Jíťa seskočila z první motorky, Nygel ve smycích projel, Karel seskočil z naší a ztratil se někam dopředu za Nygelem. Já za řídítky s Jíťou vedle sebe se odmítám hnout z místa. Minimálně tedy dopředu. Přece jen zodpovídám za tu motorku, kterou už jsem dneska v bahně z části vymáchala jednou. Nemusím ji vymáchat celou včetně sebe. Karel zdálky mává a trvá na tom, že překážku zdoláme. S Jíťou podrážděně trváme na svém. Drží nás to do té doby, než se znovu vynoří Nygel a motorku už podruhé převeze. No nic, obě v sandálech musíme za ním. Dnes jednoznačně nejdivočejší úsek jsme zvládly s nohami zacákanými po kolena. Všichni dohromady natěšení na vyhlášenou pláž procházíme úzkou uličkou mezi bambusovými domky a před námi se objevuje moře. Moře plné chaluh a plastových a jiných odpadků. Při prvním pohledu na písek vpravo, vlevo vidíme totéž. Vyplavený bordel z moře a fůra odhozených pet flašek. Tohle je vyhlášená pláž? Trochu si zanadáváme a jdeme zase zpátky k motorkám. Shodneme se na tom, že výletu na jih máme plné kecky (tedy žabky, dvakrát sandály a jednou crocsy), a vracíme se vypraženým ostrovem na plážičku kousek za naším městem.

Pláž kousek od silnice je úplně opuštěná. Parkujeme skútry v bílém písku kousek od moře a konečně běžíme do vody. Chybí sice podvodní svět, ale to je to nejmenší. Že to ale trvalo. Motorky na břehu by po dnešní akci snesly koupel také. Možná na ni ještě dojde, než je zítra vrátíme.

Na stejném místě trávíme i celý večer. Při krátké přestávce ve městě jsme se rozdělili na dámský a pánský tým. My holky jsme dostaly za úkol sehnat zeleninu, kluci maso a přes veškerou nedůvěru holčičí poloviny slíbili splašit gril. Světe div se, se slušnou časovou rezervou před západem slunce jsme se opravdu znovu setkali za městem s nakoupenými okurkami, mrkvemi, ředkvemi, rybami a rybími podkovami, kořením a ... na ulici svařeným grilem ze silného železného drátu. Autor tedy má můj velký respekt. Po pláži jsme nasbírali uschlé palmové větve a chvilku před západem slunce zapálili oheň. Večerní atmosféru, jaká dvacátému druhému dni ve Vietnamu vládla, můžu jen těžko přenést na papír nebo monitor počítače, a tak si ji nechám pro sebe. Můžete ale věřit tomu, že zůstane nezapomenutelnou.