Den dvacátý osmý – Město krásné, město strašné

Ve státě Chiapas bylo nádherně, ale datum mého odletu se nezadržitelně blíží, je třeba se přesunout dále. Po skončení plavby do nitra kaňonu Sumidero se ve městě Chiapa del Corso odpojuji od zbytku skupiny, sedám do colectiva směřujícího do hlavního města státu Chiapas, Tuxtly Gutierrez, a doufám, že během 40 minut stihnu z místního nádraží autobus do města Villahermosa v sousedním státě Tabasco.

Nestihnu. Tuxtla je sice vzdálená od Chiapy jen 9 km, ale jako hlavní město je sama o sobě obrovská a hlavně ucpaná auty. Když k tomu ještě přidám fakt, že na mé dotazy: „Jak se dostanu na autobusové nádraží“, každý odpovídá něco jiného, se s plánem loučím. Začínám tušit dobrodružný večer.

Nádraží nakonec objevím po přejezdu napříč celým městem. Jen hodinové zpoždění. Kupuji si jízdenku na další spoj v 17 h, který už si ujet nenechám.

Ve městě Villahermosa, tedy „Krásném městě“ vystupuji za tmy o čtyři hodiny později. První dojem? Název je to jediné „krásné“, co město má.

Devět hodin večer, tma a já nemám nejmenší tušení, kde strávím dnešní noc. Snažila jsem se dopředu najít nějaký tip na nocleh, ale internet o hostelech v těchto končinách mlčí. Nějaká možnost být ale musí. Prostě půjdu a sem tam se poptám.

Vyrážím tedy do špinavých rušných ulic. Až nečekaně brzy se přede mnou jedna budova s nápisem „hostel“ objevuje. Neváhám a jdu dovnitř. „Všechny pokoje jsou obsazené.“ Recepční mě příliš nepotěšil. Dává mi ale vodítko, jak najít hostel druhý. Sice se u toho netváří příliš nadšeně, ale přibližný popis cesty mám. Jdu dál.

V zájmu urychlení hledání zapínám navigaci. Zvláštní. Ulici jsem prošla, ale nocleh nikde. Zabočím do recepce blízkého hotelu, třeba mi poradí tady. Ano, jeden hostel by poblíž byl, ale opět se pán za pultíkem zatváří podivně. Podivně, nepodivně, hlavně, že mě snad trochu přiblížil k vytouženému spánku. Vracím se zase zpět do vyznačené ulice a dívám se ještě pozorněji.

Mám ho. Pána u dveří se zeptám, jestli má volné postele. Má. Ještě poprosím o jejich ukázku, než zaplatím. Ajaj. Začíná mi svítat, proč měli moji rádci ve tváři výraz: „Jsi si opravdu jistá?“ Majitel mi ukazuje dva pokoje. Oba mají uprostřed jednu velkou postel a vlastní koupelnu. Tím pozitiva končí. Postele včetně povlečení na nich toho už mají za sebou hodně. Ze stropu visí větrák, který se neodvažuji zapnout, abych neprobudila spící pavouky a nepotrhala jim pavučinky, stěny pokoje připomínají vzhledem i vůní kvalitní vinný sklípek, ze záchodu se tak nějak vytratilo prkýnko a hlavice sprchy začíná obrůstat stalaktity. Ztěžka polknu a s velkým sebezapřením řeknu, že to beru. Je noc, nemám na výběr. Je noc a já jsem úplně vyřízená. Opatrně, tak abych neponičila zřejmě několik let rostoucí krasové jevy, si dám rychlou sprchu a jdu spát.

Brzy ráno mě budí teplo, komáří štípance (možná nejenom komáří) a hlučná manželská hádka. Balím věci a mizím.

Město Villahermosa je v mém cestovním plánu zanesená jen jako přestupní stanice. Na tento přestup mám ale celý den. Autobus do poslední destinace mého týdenního cestování odjíždí až ve 22:50. Město mě příliš neoslovilo, takže se rozhodnu z něj na dopolední hodiny uniknout do 16 kilometrů vzdálené ekologické rezervace Yumká. Venku už takhle brzy pálí sluníčko. Příroda bude ideální prostředí.

Ekologická rezervace Yumká byla otevřena v roce 1993 a zaujímá rozlohu 101 hektarů. Na jejím území žije 35 druhů zvířat a roste 240 rostlin. Je rozdělena do třech oddílů – laguna, savana a prales. Posláním rezervace je ochrana fauny a flory státu Tabasco a jejich prezentace veřejnosti. Mýma očima vypadá Yumká jako obrovská zoo, kde ale zvířata žijí v podstatně větších a přirozenějších výbězích. Stále ale jen ve výbězích.

Mé skupině připadl průvodce, který sice asi ví o místních živých tvorech i rostlinách hodně, ale bohužel své znalosti neumí vhodně předat a neustále vše vypráví jen prvnímu páru, který jde hned za ním. Ostatní nemají šanci slyšet a často ani stíhat jeho tempo chůze. Škoda. Rezervace by měla určitě spoustu zajímavého, co by mohla svým návštěvníkům nabídnout.

Kolem poledne se přesouvám zpět do Villahermosy. Toto město je za celý můj pobyt v Mexiku první, které mě opravdu zklamalo. Chybí zde atmosféra a to „něco", co ze sebe vyzařují lidé v ostatních koutech, které jsem zatím měla možnost objevovat. Zbytek dne tak strávím procházkou a psaním opět v přírodě, i když podstatně méně exotické než v rezervaci Yumká, v parku Tomase Garrida Canabala u jezera Iluzí. Po předchozí probdělé noci a dopoledni s batohem na zádech už mi docházejí síly, takže příjemně klidnou atmosféru u vody využívám k načerpání nové energie. A bude potřeba. Čeká mě další velmi krátká noc, navíc strávená na sedadle v autobuse.

Diskusní téma: Den dvacátý osmý – Město krásné, město strašné

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek