Den dvacátý pátý - Loučení s Vietnamem

Opouštíme tropický ostrov Phu Quoc. Máváme skvělému panu domácímu, který s námi posledních tři a půl dne vtipkoval v naší (značně zjednodušené ale neskutečně milé) mateřštině. Jedeme taxíkem z rybářského města, míjíme naši piknikovou pláž a zahýbáme k letišti. V 8:40 se máme odlepit od země a nechat se společností VietJet přesunout do největšího města Vietnamu, Ho Chi Minhova města.

"Nemáte zaplacené zavazadlo k odbavení," hlásí slečna na přepážce. "Co že nemáme?" To si ze mě dělá srandu nebo to myslí vážně? U vedlejší přepážky vidím dalšího člena týmu, jak zápasí s tím samým. Oba jsme odesláni na okno VietJetu, abychom si problém vyřešili. Jsem si 100% jistá, že jsem naše letenky rezervovala i se zavazadlem do 20 kg váhy. Cena letenky tomu také odpovídá. Tak kde je zase problém?

"Lituji, ale zavazadla ve vaší rezervaci nevidím," odpovídá mi i Vietnamka se jmenovkou společnosti na saku. Odmítá se se mnou bavit i poté, co jí z emailu ukazuji složení veškerých poplatků v letence. "Stává se nám to tu často, v počítači nic není, zavazadla musíte zaplatit extra." To si ze mě dělají ***! Jak tohle vysvětlím ostatním? 

Těžko, ale vysvětlila jsem. "Veru, ty letištní záležitosti ti moc nejdou," zhodnotil situaci Nygel a já nevěděla, jestli dál soptit a čerpat celou slovní zásobu na příslušnou leteckou společnost, nebo se při vzpomínce na podobně povedený odlet do Vietnamu začít smát. Co se dá dělat, platíme. Každý z nás je o dalších 330 000 dongů lehčí. Mohly se v Saigonu hodit. Alespoň se pro formu pokusím o reklamaci. Ale to až z domova.

Ztráta peněz přispěla ke změně našich cestovních zvyklostí. Poslední den, ale přece. Po 45 minutovém letu nad úchvatnou deltou Mekongu jsme vystoupili z letadla a místo tradičního taxíku zvolili autobus MHD. Za krásných 13 korun na osobu. Po několika zastávkách jsme náhodně vystoupili na rušné ulici a opět náhodně našli ubytování za stovku pro jednoho. Stejně tak úsporný byl i výborný oběd v blízké restauraci a jackfruit s pomelem k večeři. 

Teď nás čeká poslední noc v jihovýchodní Asii a zítra cesta domů, kam si sice možná odvezeme prázdné peněženky, ale také krosny plné dárků a suvenýrů, foťáky fotek a především obrovské množství zážitků a vzpomínek. Bylo tady krásně. Třeba někdy na shledanou, Vietname. A doufám, že určitě na shledanou, Jíťo, Nygele a Karle. 

Jestli během příštích 30 hodin nenastane nějaká další ztřeštěná situace, kterou bych mohla alespoň trochu pobavit vás, kteří poctivě čtete, rozloučím se tímto i s letošním deníčkem. Tak možná zase za rok odněkud ze světa...

Vaše Verča