Den dvacátý pátý - Vítej pravé Mexiko
Po jednodenní přestávce, kterou si vyžádalo včerejší nemocniční dobrodružství, měním působiště. Dnešním cílem je původní hlavní město státu Chiapas - San Cristobal de las Casas.
Před devátou hodinou ranní opouštím hostel, abych stihla bezpečně dojít na autobus, který má jet v 9:30. Na přepážce si objednám lístek a čekám na jeho podání a cenu. "El autobus está 2 horas atrasado." Cože? Dvě hodiny zpoždění!? Rázem chápu, co v jízdních řádech znamená nápis "directo" a "de paso". První kategorie autobusů jsou přímé a přibližně přesné, druhé, zastavující "po cestě", slibují jen to, že někdy po stanovené době přijedou. Chlapík za kasou má naštěstí i dobrou zprávu - můžu si vzít colectivo, za které zaplatím jen o cca 7 Kč víc a budu v cíli mnohem rychleji. Beru! Tak snad nebudu čekat do zaplnění náhradního dopravního prostředku také ty zmiňované dvě hodiny.
Nečekám, tedy ne tak dlouho. V 9:40, tedy 10 minut po původně plánovaném odjezdu autobusu je v colectivu všech potřebných 14 lidí, opouštíme Palenque a začínáme šplhat do hor.
Silnice druhé, možná spíše třetí až čtvrté třídy se klikatí mezi kopci a postupně nás vede vzhůru. V jednom momentě narážíme na zúžení. Když silničáři pustí náš pruh, auta se rozjedou, ale po pár metrech zase brzdí a čekají. Nechápavě se podívám z okna a už vidím příčinu. Autobus vepředu využil práce na silnici na čůrací pauzu. I tohle je Mexiko. Jakmile všichni zase zaujmou své pozice na sedačkách, můžeme se i my ostatní rozjet.
Stoupáme. Začíná se mírně ochlazovat a banánovníkové háje se mění na palmové, kukuřičné až nakonec borovicové. Není divu, San Cristobal de las Casas se nachází ve výšce 2113 metrů nad mořem. O sněhu, jako v současné době v Evropě, tu ale nemůže být řeč.
Město mě vítá zamračenou oblohou. Podle předpovědi se to bohužel pravděpodobně po celou dobu mého pobytu nezlepší. Na druhou stranu jsem teď po včerejším přehřátí ve 30 stupních za dnešních 18 docela ráda. A druhým příjemným překvapením, i když postrádajícím jakéhokoliv ducha dobrodružství, je fakt, že se mi tentokrát chytla navigace a na první pokus najdu po 20 minutách vyhlédnutý hostel. Rovnou si rezervuji dvě noci. Hostel s názvem Iguana vypadá příjemně a na první pohled i jeho současní obyvatelé. Cesta z Palenque trvala přes čtyři hodiny, odpoledne dávno pokročilo, takže rychle přeházím nepotřebné věci do zamykatelné skříňky u postele a vyrážím poznávat Mexiko a Mexičany státu Chiapas.
Domorodci jsou vždy to, co mě na cestování láká nejvíce. Oni tvoří kulturu, památky a celkový obraz země. A kde jinde potkat víc místních a lepe poznat jejich běžný život, než na tržišti. Přesně tam mě vedou první kroky.
San Cristobal de las Casas je opravdu úplně jiné Mexiko, takové opravdové. Nikde žádný bílý turista a komerční výmysly pro ně připravené. Na tržnici to žije. Je obrovská, stánek na stánku. Lidé staří, mladí, děti.
Na stolcích i na zemi spousta vyskládaných mandarinek, banánů, ananasů, papájí a bůhvíjakého ovoce ještě, vykuchané slepice, koření, koberce, tradiční košile, šály, rukavice, čepice... Hlavně nad posledními třemi jmenovanými trochu nechápavě kroutím hlavou, ale třeba je tu i chladněji. U jednoho ze stánků se zastavuji a neodolám malým žlutým banánkům. Beru rovnou dva na sváču. Jsou výborný.
Z tržnice se přesouvám do ulic města. Město San Cristobal de las Casas bylo založeno v roce 1528 po příjezdu španělských kolonizátorů. V duchu jejich doby se nese i barokní koloniální architektura. A i tady je nepřeberné množství obchodů a obchůdků s oblečením, telefony, léky a především jídlem. Za tři týdny ve střední Americe můžu říct - co Mexičan, to pravděpodobně obchodník, co Mexičan to 100% jedlík. Obchůdky s jídlem tady mají dokonce často i dvě nohy, a tady v San Cristobalu bohužel až příliš často ty dětské. Malí kluci nosí na hrudníku skřínku s drobnými sladkostmi a žvýkačkami, připnutou jako akordeon. A holčičky také „nepřijdou zkratka“. Ty pro změnu přesvědčují kolemjdoucí na ulicích k nákupu drhaných náramků.
Děti jsou tady celkově všude. Netuším, jaká je v Mexiku porodnost podle statistik, ale na první pohled převyšuje Evropu. Na ulicích jsou běžně vidět matky s jedním dítětem v šátku na zádech a dalšími dvěma, třemi i více pobíhajícími okolo. Zdaleka není výjimkou potkat náctileté dítě (samozřejmě ženského pohlaví) také s pořádně velkým pupkem.
Kromě obchodů, restaurací a dětí oplývá San Cristobal ještě něčím - kostely a katedrálami. Na malém prostoru je jich opravdu velké množství. Na rozdíl od pobřeží Karibiku je tady ještě pořád velmi silné křesťanské cítění.
Ulicemi města se doprocházím až do úplné tmy. Přemýšlím, jestli zajít někam na večeři nebo si jen rychle uvařit z nákupu na hostelu. Pro dnešek vítězí hostel, je třeba se seznamovat a nad vařením večeře je to ideální. S lidmi z Francie, Itálie, Belgie a Izraele strávím příjemný večer, v posteli dopíšu první propisku a před jedenáctou jdu spát.
Dodatek: Je druhý den ráno a už moc dobře chápu, k čemu se na tržnici prodávají šály, rukavice a čepice. Tady ve dvou tisících metrech nad mořem je totiž v noci pořádná zima!