Den dvacátý - Plavba po Mekongu

Večerní Mekong si mě zase přitáhl k sobě. Včerejší klidné molo jsem vyměnila za jedno o malinko rušnější hned za zády Vietnamci stále populárního "strejdy" Ho Chi Minha. Před chviličkou mě zastavila skupinka tří mladých lidí s otázkou, jestli bych se s nimi nechtěla vydat na noční řeku rybařit. Mohlo by to být sice fajn, ale příští minuty jsem si vynahradila pro sepsání zážitků a postřehů z dnešního dne stráveného na řece.

Před pátou nám zvoní budíky. Na to, že máme dovolenou, je to doba dost nelidská, ale důvody předčí chvilkové nepohodlí. V půl šesté by si totiž pro nás měl přijít místní rybář a vzít nás na své loďce do nitra řeky Mekong.

Malý, starý a vrásčitý pán je na recepci našeho ubytování přesně. Ještě stále tmavými uličkami města Can Tho nás vede ke své loďce. K malé dřevěné loďce, která bude jen pro nás čtyři a pro něj. Nasedáme, rybář startuje motor a vyrážíme za světlající oblohy na sever do nitra země.

Po levé straně nad domky na kůlech svítá. Mekong je stále ještě klidný. Kolem nás jen sem tam prosviští některá z lodí s nákladem písku z blízkého moře nebo malá kocábka plující stejným směrem jako my. Na trhy.

Rybář s námi brázdí řeku z jednoho břehu na druhý. Okolní domky na kůlech vypadají krásně a děsivě zároveň. Jednoznačně do atmosféry Mekongu patří. Díky nim a lidem v nich žijících má řeka své kouzlo, ale chudoba z nich čišící bije do očí. Velká část obydlí je jen trocha sešroubovaného plechu s dírami místo dveří a oken, v nichž na šňůrách visí prádlo. Některé domky jsou dokonce jen plachty kolem jedné cihlové zdi a kůlů. Místo aut jsou před nimi zaparkované právě takové bárky, na jaké plujeme my čtyři.

Rozednělo se. Slunce se vyhouplo dostatečně vysoko, abychom mohli spatřit první obchodní lodě. Připluli jsme na místo, kde se nakupuje ve velkém. Z velkých lodí plných ovoce a zeleniny si lidé přehazují zboží na malé loďky, se kterými pak pojedou do města nebo do menších ramen řeky, aby zboží dále prodali nebo jím nakrmili svoji rodinu nebo zákazníky. Náš rybář kupuje jeden ananas, který nám vzápětí rozkrájí. Taková dobrota!

Po další chvilce plavby zastavujeme u břehu a na pokyn kapitána vystupujeme. Vede nás do ruční výrobny rýžových nudlí. Ta denně vyprodukuje 700 kilo potraviny následujícím postupem. Dvě ženy rozlévají na obrovské žhavé desky rýžovou hmotu a pod pokličkou ji nechají minutku tuhnout. Další dva zaměstnanci dílny stojí naproti nim a osmažené placky pomocí bambusových tyčí sbírají a kladou na pláty taktéž z bambusu. Jakmile placky plát zaplní, jsou odneseny ven na slunce na usušení. To trvá asi čtyři hodiny. Poté jsou kola sloupávána a připravena ke strojovému nařezání na nudle. Na závěr už se jen hotový výrobek zabalí do pětikilových balíků a může jít na trh. 

Po prohlídce výrobny je čas na ranní čaj a kávu a s pitím v kelímku na další část plavby. Pořádně se nám všem klíží oči, a to je teprve osm hodin. Začíná pražit sluníčko, což k svěžesti moc nepřidává. Jak to jen ti rybáři denně zvládají? Monotónní zvuk motoru a šplouchající voda pěkně ukolébávají. 

Nevím, jak proběhlo posledních pár metrů nebo kilometrů. Když znovu otvírám rozespalé oči, jsme u malého plovoucího trhu. Odbočili jsme z hlavního proudu do ramene, kde probíhá obchod mezi malými loďkami. Z množství ovoce vybíráme malý vodní meloun a náš rybář nám jej rovnou porcuje. Další dobrota.

Z trhu se vracíme do hlavního proudu řeky a míříme zpět. Jsme v polovině času určeného pro náš výlet. Druhou polovinu trávíme obklopeni přírodou a sem tam nějakým chudým, polorozpadlým domkem lemujícím úzké rameno delty. S typickým kuželovitým vietnamským kloboučkem na hlavě jsem se usadila do tureckého sedu na příď loďky. Sice tak občas schytám pár kapek špinavé vody do obličeje, ale za relaxační pocit to stojí. Překvapivě jsme na vodě sami. Veškerý obchodní i turistický ruch zmizely. Na břehu je jen pár rybářských rodin, které na nás s úsměvem mávají ze břehu. Nemají auta, televize, drahé mobily a vypadají spokojeně. Stejně tak jako většina lidí z malých měst a opuštěných osad, které jsme za posledních dvacet dní potkali.

Koho jsme to ale nepotkali teď? Vystupujeme z loďky v zemi nikoho, abychom si zašli do jediné restaurace široko daleko a první, co slyšíme, je čeština. U velkého stolu nad molem sedí parta možná osmi Čechů, mimo jiné z Klatovska. Jsme prostě všude. 

Po obědě a posledních kilometrech plavby se vracíme do města. Jsme unavení, ale plní zážitků. Mekong si nás získal. Škoda, že už zítra musíme zase dál.