Den dvacátý první – Dobrou chuť po česku

 

          To jsem zas jednou dostala praštěný nápad… Už ani nevím, při jaké příležitosti to bylo, každopádně jsem prohlásila, že bychom si mohli v úzkém kruhu exchange studentů navzájem uvařit něco z naší národní kuchyně. Kdy jindy zas budu mít možnost, aby mi uvařil nějaký Thajec nebo Brazilec? Kupodivu se to velice rychle ujalo a už v pondělí jsme si, zatím jen v kruhu čtyř lidí, pochutnávali na polské specialitě, jejíž název si ovšem nepamatuji. Snad vám ji přiblíží alespoň obrázek.

        Dnes došlo na mě. Ale nepředbíhejme… Je to už pár dní zpátky, kdy se přede mnou kamarádka Kasia z Polska zmínila, že vždycky, když přijede do Česka, musí si dát náš [šmazeny syr], protože nic tak dobrého u nich prý nemají. Nevím, do jaké míry je zrovna „smažák“ typicky české jídlo, ale právě ten jsem si vybrala pro svojí kuchyňskou estrádu.

        Jelikož stále nevlastním česko-finský slovník a moje angličtina v určitých oblastech pokulhává, tušila jsem dopředu, že už nákup ingrediencí nebude úplná hračka. V obchodě jsem snadno objevila eidam, vajíčka a téměř snadno i brambory. Ale kde vzít poměrně podstatnou věc jakou je strouhanka? A jakže se vlastně řekne strouhanka anglicky? Existuje vůbec ve Finsku? Zatím nám v menze řízky nedělali...

Rozhodla jsem se vyhledat odbornou pomoc a zeptat se paní, která právě vykládala zboží z palety. Můj proslov zněl asi takto: „I’m looking for something made of old bread that looks like a flour.“ (Hledám něco, co se vyrábí ze starého chleba a vypadá to jako mouka). Napoprvé jsem zůstala absolutně nepochopena, a pravděpodobně za to nemohla chudák paní. Finové ale mají jednu úžasnou vlastnost, kterou by se mohly mnohé jiné národy učit – snaží se za každou cenu pomoct, i když třeba jen kvůli ukázání cesty musí obvolat rodinné příslušníky (osobní zkušenost). Paní se jen tak nevzdala a obešla se mnou všechny regály, které měli co do činění s chlebem. Úspěch se ale stále nedostavoval.

Už jsme prohlédly všechno, když jsem jí ukázala na pytlík s mletou kávou a prohlásila: „It has a consistence like this“ (Má to konzistenci jako tohle). Paní náhle svitlo a nadšeně vykřikla: „Korppujauho!“ To zase neříkalo nic mě. S nadějí a otazníky v očích jsem následovala její svižné kroky. A opravdu! Strouhanka byla na světě. Jen tak pro pořádek, anglicky se to řekne „breadcrumbs“ neboli chlebové drobečky.

Než jsem stihla položit druhou otázku, paní byla fuč (možná pro jistotu). Tím druhým problémem byla mouka. Už z dřívějších kuchařských pokusů ve vím, že není mouka jako mouka, ale co se dalo dělat, už jsem si musela pomoct sama. Logikou, že na této ingredienci nemůže být nic drahého, jsem vzala nejlevnější neprůhledný pytlík nacházející se ve stejném regálu jako zmiňovaná strouhanka, a vydala se se svým úlovkem k pokladně.

        Dnes přišlo na řadu samotné kulinářské umění. Pozvala jsem si pěknou skladbu národností: Thajce, Turka, Polku, Rusku a dva Brazilce. Ruska se na poslední chvíli omluvila, ale i tak nás, minimálně co do hlasitosti, byla plná kuchyň. Už samotná výroba byl nevídaný zážitek. Především pozorovat při vaření jedince, kterým je středoevropská kuchyně značně vzdálená. Postupně se z nich tedy vyklubalo, že jim je vzdálená činnost sama o sobě. (Pánové, jsem zvědavá, s čím se příště vytáhnete.) Než jsme usedli ke stolu, uběhla možná hodina a půl, ale s výsledkem jsme mohli být maximálně spokojení. Byl to takový finský smažený eidam, s finskou strouhankou, finskou (kupodivu opravdu) moukou a brambory, rajčaty a okurkou bůhví odkud. Výsledek je opět ve vizuální podobě ;o)

        Na závěr musím dodat pro mě absolutně nezapomenutelnou větu Leandra, jednoho z Brazilců, kterou pronesl, když spokojeně ukrajoval několikáté sousto: „To je poprvé, co tady jím něco, co jsem uvařil, a nejsou to těstoviny.“ :o)