Den dvacátý sedmý - Výlet do nitra kaňonu Sumidero

Druhá zmrzlá noc je za mnou. Tentokrát byla podstatně mírnější, zahájila jsem ji totiž důkladnou přípravou. Po sprše jsem si zpátky oblékla džíny, přidala mikinu s kapucou a přes obličej nasadila masku na spaní do letadla. I tak se ale opět v sedm ráno soukám z postele, abych se zahřála čajem. Nad teplým nápojem dokončuji plán pro dnešní den - výlet do kaňonu Sumidero a přesun do sousedního státu Tabasco.

Je dávno po osmé hodině, kdy měla být na stole připravená snídaně, ale stále nic. Nemám příliš času, takže jdu nenápadně nakouknout do kuchyňky. Pohled nepotřebuje další vysvětlování. Za sporákem pobíhá blonďatá kudrnatá Američanka, všude kolem ní je mouka a vajíčka a podle receptu na obrazovce počítače si domyslím, že měla dělat palačinky. Na celé okolí vykřikuje, že je to poprvé, co je připravuje pro tolik (7!) lidí. Pomooooc! Asi jí co nevidět vytrhnu pánev z ruky. Dobře polovina jejích výtvorů je spálená a ta druhá nepřipomíná placky ani náznakem. Jednu zkusím, ale opravdu se to nedá. Radši si koupím snídani jinde. Rychle se povalím, odhlásím z hostelu a vyrážím hledat nejen snídani, ale i cestovní kancelář, kde bych mohla koupit dnešní výlet.

Mám štěstí. Se snídaní v ruce během pár minut čekám se zaplaceným lístkem na příchod průvodce před cestovní kanceláří. Na výlet se vydávám s jedním Španělem, mladým Mexickým párem a skupinou dalších 10 starších španělsky mluvících lidí v 9 hodin ráno.

Kaňon Sumidero je z města San Cristobal de las Casas vzdálen asi 60 kilometrů. Hned na začátku jsem využila zmatku při nastupování, opustila Španěla a Mexičany, se kterými jsme se stihli zapovídat, a přisedla na sedadlo vedle řidiče mikrobusu. Mám tak během hodinové jízdy před sebou měnící se krajinu jako na dlani. Nejprve stoupáme serpentinami vysoko do hor nad mraky, které se drží nad městem, přehoupneme se přes vrcholky a hezkým počasím sjíždíme zase zpět do údolí k řece Grijalvé. Ta nás povede dále do útrob kaňonu.

Z mikrobusu přesedáme do motorového člunu s názvem Reyna Maya, tedy Mayská královna. Na palubě nás vítá její kapitán a náš průvodce Frederico Ramirez. Zapnout vesty, vyplouváme.

Kaňon Sumidero (španělským názvem Cañon del Sumidero) vznikl před 12 miliony let v rámci pohoří Sierra Norte de Chiapas, tvoří jej vápencové stěny a protéká jím již zmíněná řeka Grijalva. Táhne se v délce přes 20 km a zaujímá plochu přes 20 hektarů. Toť statistiky a úvodní Fredyho slova. 

Kaňon je neobyčejně bohatý na tropickou faunu a floru, proto byl v prosinci roku 1980 vyhlášen národním parkem. Přítomnosti velkého množství zvířat jsme díky našemu průvodci svědky i my z paluby Mayské královny.

Od samého vyplutí vidíme podél břehu a ve větvích spoustu ptáku - volavky, pelikány, jestřáby (přiznávám, musela jsem si do telefonu udělat poznámky neznámých španělských slovíček a až před zveřejněním článku si je přeložit).

První konkrétní zastávkou člunu je ležení jednoho z krokodýlů. Po minutě pozorování začínáme mít podezření, že je na břehu jen uměle položená maketa, ale Fredy nás ujišťuje, že krokodýli jsou schopni zůstat bez mrknutí oka v jedné poloze velmi dlouhou dobu. Dále se dozvídáme, že vydrží klidně rok bez potravy a zásadně se drží svého teritoria, po kaňonu se nepřemisťují. Po přeplutí na druhý břeh vidíme druhého, který právě sestupuje do vody a odplouvá. Není radno vystrkovat ruce ven z člunu.

Druhou zastávkou je ve větvích schovaná opice chápana, kterou se mi bohužel nepodařilo v protisvětle zachytit. O trochu větší štěstí jsem měla s leguánem.

O kousek dál nám Frederico ukazuje vysoko ve skále krasové útvary. Další jeskyni, hned u hladiny řeky vidíme i o pár set metrů dál na druhé straně.

Pokračujeme v jízdě. Otevírá se před námi pohled, který se dostal i do štítu státu Chiapas.

Přesouváme se k vodopádu. Voda zde tryská z výšky 85 metrů.

Po 20 kilometrech plavby vysoké skály, které v nejvyšším bodě dosahují do výšky jednoho kilometru, ustupují a my zastavujeme naposledy, tentokrát u díla lidské ruky, u vodní elektrárny Manuel Moreno Torres.

Chicoasen, jak se elektrárně říká lidově, je druhou největší společností státu Chiapas a nejdůležitějším zdrojem energie pro celé okolí. Pracuje na 8 turbín a další tři má jako záložní.

Od elektrárny už nás čeká nerušená 20 kilometrová plavba řekou Grijalvou zpět do přístaviště a závěr výletu. Pro ostatní to znamená cestu zpět do San Cristobal de las Casas, pro mě čekání na spoj do blízké Tuxtly Gutierrez a následně do státu Tabasco, města Villahermosa.

***

Zdá se, že byl dnešek až příliš protkán krásami přírody a vše proběhlo podivně bez komplikací? Omyl! Tady je jedna perla na závěr.

Po příjezdu mikrobusu k řece jsem si opravdu nutně potřebovala odskočit (nebýt faktu, že je to důležitou součástí pointy, tak své intimní potřeby opravdu nesděluji). Zeptala jsem se průvodce, kde jsou záchodky a odběhla. Po návratu jsem jako ostatní dostala záchrannou vestu a nastoupila do člunu.
Asi po pěti minutách od vyplutí jsme se blížili ke kamenným sloupům značícím vstup do kaňonu. Na jednom z nich stál hlídač. Náš průvodce přibrzdil a prohlásil: "Vstupujeme do národního parku, zamávejte, prosím, nahoru rukou s náramkem, ať je vidět, že jste všichni zaplatili poplatek vládě." Náramek?!? Jakej?!? Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla, že opravdu všichni mají na ruce žlutou pásku a já samozřejmě žádnou nedostala, protože jsem měla v době rozdávání jiné starosti.

V ten moment mě něco osvítilo. S tiše pobaveným výrazem jsem zvedla levou ruku a zamávala taky. A jak že jsem vyvázla?

Když jsem minulou sobotu začala své cestování v Palenque, dostala jsem během jednoho dne na ruku proužek zelený (v hostelu) a proužek žlutý (v mayském městě). Tehdy jsem si řekla, že je do konce cestovního týdne nesundám a uvidím, kolik se jich do následující neděle na mé ruce sejde. Zatím jsou stále jen dva, ale dnes bohatě stačily.

Diskusní téma: Den dvacaty sedmy - Vylet do nitra kanonu

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek