Den dvacátý šestý - Indiánské vesnice aneb Pokus o popis nepopsatelného
Probudila jsem se do zmrzlého rána. Tedy skoro se ani nedá říct „probudila“. Celou noc jsem přemýšlela, kde ještě vykouzlit centimetr další deky. Tady v horách padají v noci teploty k deseti stupňům, ale taková vymoženost současné civilizace jako radiátor tu není běžnou záležitostí. S vidinou alespoň teplého čaje tak v 7 ráno vzdávám pokus o další usnutí. A nejsem sama. V kuchyňce se už takhle brzy setkávám s dvěma kluky, a postupně přibývají další zmrzlíci. Na osmou nás čeká připravená snídaně. Hodím do sebe salát, kus bagety s máslem a zapiju to dalším hrnkem čaje. Venku se mezitím krásně vyjasnilo a začíná se oteplovat. Ideální, honem ven. Dnes mám v plánu návštěvu dvou indiánských vesnic - Chamula a Zinacantán.
Na výlet jsem rozhodnuta vyrazit s cestovkou. Sice mám raději individuální cestování, ale v tomto případě chci zvolit průvodce, abych měla šanci kromě fotek, získat i pár informací ze života místních. Už večer jsem podnikla malý průzkum. Všechny cestovky nabízejí to stejné za naprosto rozdílné ceny. Vyrážím do té nejvýhodnější, která je zároveň i nejbližší.
V 9:30 odjíždíme. Abych byla přesná, odjíždíme já a řidič, který je mi zároveň průvodcem. Trošku překvapení, ale snad se mnou neskončí v nějakém křoví za městem.
Soukromého zájezdu využívám ke zpovídání průvodce na téma místního života a kultury. V oblasti města San Cristobal de las Casas žijí potomci několika indiánských kmenů. Převládají dva - Tzotzilové a Tzeltalové. Jejich každodenní život tvoří v případě mužů práce v zemědělství, v případě žen práce v domácnosti a prodej zemědělských produktů na tržištích, například i na velkém trhu v San Cristobal de las Casas. Posvátným zvířetem je pro ně ovce, jejíž srst se sice používá na vlnu, ale nepřichází v úvahu sníst ovčí maso.
První zastávkou výletu je Zinacantán. San Lorenzo Zinacantán, jak se vesnice nazývá celým jménem, se nachází 10 km od San Cristobal de las Casas a v evropském meřítku se moc mezi vesnice řadit nedá. Žije zde v současné době přes 30 000 lidí. První obyvatele mám šanci poznat už během prvních pár metrů za značkou obce.
Vystupujeme z auta před ruční výrobnou látek a dalších produktů z nich. Je mi jasné, že prohlídka je z části atrakcí pro turisty, na druhou stranu turista alespoň něco uvidí, zdaleka tím nezchudne a místním těch pár kovových mincí dost pomůže. V tkalcovně vidím mezi spoustou hotových koberců, košil, tašek, peněženek a dalších opravdu pěkných věcí sedět na zemi ženu oblečenou do krásných vyšívaných šatů, která v praxi ukazuje výrobu tkané rohože. I když prý sama mluví místním dialektem, mně na všechno odpovídá hezky srozumitelnou španělštinou.
Poté mě zvou průvodce a paní domácí dále do kuchyně. Jiná žena tam z kukuřičné mouky vyrábí těsto, z něj malé kuličky, ty dává do dřevěného lisu a vzniklé placky pokládá na rozpálený plech nad oheň. Během pár minut tak má pro nás hotové čerstvé tortilly, na které si dávám fazole, rajčata s cibulí, papričky jalapeňos a sýr. Teď už nebudu moct kupovanou tortillu pozřít. Tyhle čerstvé jsou vynikající.
Za výtečnou svačinu vhodím paní do košíku pár mincí a s průvodcem opouštíme dům.
Autem se přesouváme před nejdůležitější místo pro domorodce - před kostel sv. Lorence (Iglesia de San Lorenzo). Jak jsem zmiňovala minule, v této části Mexika tvoří náboženství velmi důležitou část života a kostel je opravdovým centrem každé obce.
Jen co vystoupím z auta, nahrnou se ke mně malé děti a chtějí se se mnou fotit. Nedělám si iluze, že by to bylo pro mé zelené oči. Spíše je zajímá má evropská peněženka. Slušně, ale důrazně odmítám. Je jich okolo tolik, že by to v opačném případě nemuselo dopadnout dobře.
Kostel sv. Lorence není nijak zvlášť starý. Pochází z 20. let 20. století. Vnitřní prostor je vyzdobený květinami a svíčkami, které přinášejí modlící jako oběti. Uvnitř se nesmí fotit, což respektuji.
Po prohlídce nasedám do auta a s průvodcem přejíždíme do ještě větší vesnice - Chamuly.
Vesnice San Juan Chamula se nachází asi 12 km od San Cristobal de las Casas ve výšce přes 2300 m n.m., byla založena v roce 1524 a je známá především náboženskými rituály svého indiánského obyvatelstva. O těch až za okamžik. Obyvatelstvo zde tvoří z 60% Tzotzilové, dnešní potomci Mayů.
Po příjezdu do vesnice mi průvodce nejprve zastavuje na kopci nad kostelem sv. Šebestiána (Iglesia de San Sebastian). Ten, jak říká tištěný průvodce, byl postaven z kamenů původního mayského chrámu, stojícího dříve na stejném místě.
Poté popojíždíme přibližně o kilometr níže do centra vesnice. Po cestě mě průvodce upozorňuje na radnici a před ní se houfující skupinu starostů. Nebo skupinku rady starších? (Omlouvám se za nepřesnosti, ale některé termíny se mi nepřekládají lehce.) V centru zaparkujeme před nejvýznamnější budovou v životě Chamulanů - před kostelem sv. Jana Křtitele (Iglesia de San Juan Bautista).
Průvodce mi nejprve ukazuje tři velké kříže v čele náměstí, jeden věnovaný sv. Petru, druhý sv. Šebestiánovi a poslední sv. Janu Křtiteli.
Dovnitř kostela vstupuji sama, jen s informacemi, které jsem získala už venku. Veřejně se přiznávám, že klasické křesťanské kostely nemám ráda, necítím se v nich dobře a jsem absolutní neznaboh, což je můj osobní postoj a nikoho o něm nepřesvědčuji. Zajímá mě sice role náboženství v kulturách jiných lidí, ale v tom mém soukromém je nulová. To, co ale vidím po vstupu do kostela sv. Jana Křtitele v Chamule je... Snažím se vymyslet to správné slovo, ale nenapadá mě nic, co by správně vystihlo atmosféru. To se musí vidět a cítit právě tady osobně.
Kostel je temný, plný šedého kouře, podlaha vystlaná dlouhým jehličím, na kterém sedí malé skupinky indiánů a provádějí ozdravné rituály. Upozorňuji, že tento text nebude pro slabší povahy.
Tzotzilové věří v uzdravení prostřednictvím několika rituálů. Nejprve vidím, jak zapalují svíčky. Odhrnou jehličí z kousku podlahy a svíčky na dlaždice přilepují pomocí nataveného vosku. Následně používají k odvanutí zlých duchů z těla nemocného sycené nápoje, především Coca Colu. Coca Cola, Fanta, Sprite a jiné sodovkové nápoje jsou zde považovány za významný obětní artikl. Bublinky prý právě pomáhají letu zlého ducha pryč. A jsem svědkem i poslední části rituálu (a tohle opravdu není atrakce pro turisty). Důležitým prvkem v indiánském léčitelství je slepice. Skupinka, která přijde do kostela s nemocným, si přinese živou slepici. Léčitel s ní nad nemocným přejíždí při vyslovování formulí ve svém jazyce, což má pomoci přechodu nemoci do těla zvířete. Když je rituál u svého konce, léčitel slepici rukama zlomí vaz. Místní věří, že tím je nemoc zničena a nemocný uzdraven. Maso z obětovaného zvířete se nesmí sníst, aby nedošlo ke zpětnému přenosu na člověka.
Po tomto zážitku v přímém přenosu jsem přikovaná k podlaze. Doteď se mé oči z povzdáli soustředily jen na jedno místo. Když se ale rozhlédnu, je okolo ještě spousta skupinek se svými živými či už mrtvými slepicemi. Ztěžka polknu. Tohle opravdu není klasicky křesťanský kostel, kde by lidé seděli tiše v lavicích, četli z Bible a naslouchali kázaní.
Plná zážitku, ze kterého na jednu stranu mrazí, ale jehož svědectví neskutečně obohacuje zkušeností na stranu druhou, vycházím ze zakouřeného kostela ven na denní světlo. Musím se nadýchat čerstvého vzduchu. Tohle opravdu mělo sílu!
Ještě napůl omráčená udělám pár fotek kostela zvenku. Vevnitř se ani tady fotit nesmí a upřímně by mi to ani vůči lidem, kteří tam ze sebe vydávají veškeré emoce, nepřišlo příliš etické a fér.
Nasedám opět do auta, už naposledy. Ještě projíždíme kolem chamulské prádelny - umělé nádrže, kde ženy perou po pás ve vodě prádlo, a vzápětí stoupáme zpátky do kopce, za jehož vrcholem se nachází San Cristobal de las Casas. Po cestě jsem se zmínila, že bych v něm ještě ráda viděla Muzeum mayského lékařství, a tak mi před ním na přání řidič zastaví, rozloučíme se a já pokračuji za dalším poznáváním...