Den dvanáctý II - Pronajmu byt v Praze, zn. Já zůstávám na Bali

Jeden zápisek z dnešního dne už tu je, ale samotné se mi zdá, jako bych 13. listopadu prožila dny dva. Tak tady je ten druhý.

Už při návratu ze sirného jezera jsem byla rozhodnutá - dneska uteču na Bali. Jáva byla krásná, ale tak strašně moc toužím po moři…

Po krátkém spánku se nechávám hostitelem Fendym odvézt do přístavu Ketapang. Odtud každou půlhodinu vyplouvají trajekty do Gilimanuku, přístavu na sousedním Bali. S milým průvodcem po krásách Indonésie se loučím, kupuji lodní lístek a šplhám po žebříku trajektu až úplně nahoru. Tam, odkud je nejlepší výhled na oba ostrovy i průliv mezi nimi. Trajekt se pomalu plní lidmi a brzy vyráží.

Sedím na palubě na lavičce a koukám střídavě na známou sopku Ijen a na přibližující se pevninu, která je zatím zahalena tajemstvím. Kam vlastně dneska pojedu? Žádný nocleh domluvený nemám, nemám ani představu, do kterého města se vydat. Vím jen to, že mě to táhne na pobřeží.

Otevírám vytištěné poznámky z Lonely Planet a rovnou vyřazuji turistický jih a východ. Střed kolem města Ubud mizí také, tam až za pár dní. Ze zbylých papíru se začtu do stránek s názvem Západní Bali. Dostanu se k městům Lovina a Pemuteran, chvíli váhám. Než trajekt dorazí do přístavu, mám jasno - jedu se potápět do Pemuteranu. Jsem rozhodnutá najít slušné potápěčské centrum a zítra se po dvou a půl letech ponořit do hloubek ke korálovým útesům.

Na ostrově mě tradičně vítá několik naháněčů. Divím se, že to rozcuchané, špinavé, zpocené strašidlo ještě někdo tipuje na klienta taxi nebo hotelu. Odmítám a jdu na zastávku bema, balijské obdoby malých autobusů. Tištěný průvodce i Fendy hlásili jízdu za 20 000 rupií, od řidičů se dozvídám dvojnásobek. Ok, dneska už nemám sílu s někým vyjednávat. Sedám dovnitř. Po chvilce přichází jiný chlapík kasírovat. Kontrolně se ptám: „Kolik?“ „Padesát tisíc.“ Tak to už nevydržím, prohodím, že se s kolegou blbě domluvili a dávám mu čtyřicet. Beztak to mají místňáci opravdu za půl. Kašlu na ně, mizery, myšlenky už mám v moři. Navíc jsem ulovila vizitku s přislíbeným slušným potápěním už na zítra!

V Pemuteranu bemo zastavuje v půl jedné odpoledne. Vlastně… v půl druhé, jsem zase o jedno časové pásmo dál. Hned u silnice vidím dvě cedulky na ubytování v domácnosti. Zkusím první a klapne to. Pěkným čistým pokojem a koupelnou s evropským záchodem (hurá!) jen proletím, nahodím plavky a mizím k moři.

Pláž v Pemuteranu je malá a téměř liduprázdná. Klídek je super, ale snad to neznamená, že pod vodou nic není. Masku na oči, šnorchl do pusy, půjčené ploutve na nohy a šup pod vodu.

Páááni! Tak tohle jsem nečekala. Průvodce píše o nějakých korálech, ale tohle je přímo korálový ráj. Pár metrů od pláže, už ani ne metr pod vodou začíná nádherná vodní zahrada, z části přírodní, z části uměle vytvořená. Vše je obsypané vodními květinami a živočichy. Zítřejší potápění ruším. Do 5 - 6 metrů se s vyrovnáváním tlaku v uších dostanu i sama. Jen škoda, že jako člověk nedokonalý musím občas nahoru pro kyslík. Tady toho bude na objevování spousty. Odmítám se odsud hnout. Bali mě přivítalo dokonale a já se s ním nebudu chtít loučit. Hlaste se, kdo chcete byt v Praze? Zařízený, blízko metro i veškerá občanská vybavenost :-))