Den osmnáctý - Děti s hrají

Za okny je Ho Chi Minhovo město. Jedeme nočním autobusem z města Lao Bac do delty Mekongu. Nad hlavou mi funí klimatizace a přede mnou i za mnou se ozývá pravidelné oddechování spolucestujících. Než se mi také podaří znovu usnout, podělím se s vámi o zážitky ze dne předcházejícího.
"Vstáváme, sprcha, snídaně!" pokoušíme se s Jíťou probrat náš pánský doprovod, ale moc nadějně to nevypadá. Takhle to vypadá, když si jen polovina týmu skočí večer "na jedno". Po dobré hodině slavíme úspěch a všichni hromadně odcházíme na snídani, kterou nakonec stejně trávíme odděleně - my holky procházkou do města, nákupem banánů, mandarinek a čerstvého kokosu a jejich pojídání před buddhistickou školou a kluci na vyprošťovací polévce pho u první plasťáčkové restaurace, kterou jsme potkali. 
"Můžeme si pronajmout motorky? A za kolik?" ptám se naší paní domácí, když už jsme najedení zase všichni na hotelu. Nerozumí ani slovu a volá synovi, aby překládal. Beru si telefon do ruky a snažím se něco vykomunikovat. "200 000 dongů za jednu?" ptám se překvapeně. Na polovinu majitel bohužel nepřistoupí, takže máme smůlu. Otázka, jak se dostaneme k vodopádům a čajovým plantážím je tak prozatím také zbytečná. Půjdeme zkusit štěstí jinam.
Chodíme už skoro hodinu a stále se nám nedaří. Město Bao Lac je turisty téměř nepoznamenané a v místních hotelech jsou vesměs vyděšení, jakmile se jen zeptáme: "Do you speak English?" natož aby nám půjčili skútry. Jako bonus jsme se při hledání dozvěděli, že dnes, v neděli, jsou všechny čajové plantáže zavřené. Musíme vymyslet jiné řešení.
Pojedeme taxíkem. Kamkoliv. Zní to poněkud rozmazlenecky a divoce, ale nenapadá nás lepší řešení, jak se dostat co nejdříve za město, abychom neztratili rychle se krátící čas určený cestování po Vietnamu. "Chtěli bychom vidět vodopád Dembri a čajové plantáže, prosím," ukazuji větu přeloženou do vietnamštiny pomocí telefonního Google Translate. Řidič pokývl, nastartoval a opouštíme civilizaci.
Vodopád Dembri je vzdálen 18 kilometrů od města. Měří zhruba 90 metrů a nachází se v pěkné, zelené džungli doplněné o spoustu malých fialových kvítků. K našemu překvapení je součástí zábavního parku, který je ale více méně prázdný. Za 150 000 dongů je kromě nádherného přírodního úkazu možné se vyřádit na dětském hřišti pro dospělé se skluzavkami, houpačkami a bazénkem, dále na minipouťových atrakcích, z nichž jsme nemohli minout horskou dráhu, houpací loď a ruské kolo a v neposlední řadě šlapadla. Došlo i na čajové plantáže. Nebo možná spíše záhonky. Na jednom dvojkole a dvou klasických jsme dojeli k malému svahu s keříčky čajovníku. Škoda jen, že výrobna už dnes neklapne. Jako poslední a nejlepší atrakci jsme si nechali bobovou dráhu. Po asi kilometrové trati jsme se během chviličky přesunuli z nezáživné budovy do zelené džungle a navíc nečekaně k druhému vodopádu s názvem Dasara. Strasti s ranním hledáním motorek jsou dávno zapomenuty. 
Vysmátí a naprosto spokojení sedáme zpět do taxíku. Chudák řidič si bez zaplaceného čekání (to se tady do taxametru nezadává) odseděl na parkovišti nějakou tu hodinku. Pravděpodobně s velkou úlevou nás veze zpět do města. Tam si dáme pozdní oběd, zabalíme a půjdeme okupovat autobusové nádraží, odkud by nám měl jet před desátou večer spoj na jih.