Den osmnáctý - U Indického oceánu

Made dnes opět plánuje výlet. Balijská pracovní doba je mi záhadou. Není náhodou středa ráno? Údajně pojedeme k oceánu do oblasti Ulu Watu. Hmm, to zní dobře. Před vjezdem do domu čeká zaparkovaná Toyota půjčená od tatínka bydlícího naproti. To bude příjemná změna.

Po chvilce jízdy na jižní cíp Bali měním názor. Auto je možná pohodlnější na sezení, ale jsou tři věci, na které si v Indonésii nezvyknu a v uzavřeném autě jsou tisíckrát horší - silná klimatizace, pekelně hlasitá muzika a především u mužské populace cigára v puse od probuzení po poslední přání dobré noci. Cesta vypadá tak, že cigarety toleruju jen díky tomu, že jsem vyhrála nad klimatizací a mám otevřené okno. O hlasitost rádia svádíme občas nenápadný, občas veřejný boj. Postupně začíná být zřejmě má nevrlost znát i na povrch a i rádio už je jen o trochu hlasitější než by byla snesitelná úroveň.

Před námi se rozkrývá výhled na širý Indický oceán a mé vnitřní rozpoložení se výrazně lepší. 

Z kopce nad pláží jsou vidět vlny narážející do staletí tvarovaných skal, bílý písek a nikde nikdo. Sbíháme dolů po kamenných schodech a dole na pláži začínám chápat, proč nikde není ani živáčka. Písek je pokrytý zelenými řasami a pod vodou ostré kameny. Surfaři i plavci si zřejmě užívají na vyhlášených bílých plážích o kus na sever. Kašlu na to. Jednou jsem tady, tak si zaplavu. Stejně se mi honí hlavou, že zůstat celý týden jen v korálovém ráji v Pemuteranu by také nemusel být špatný nápad. Třeba příště. Kdo ví?

Indický oceán, z dálky krásný, zblízka o dost méně na chvíli opouštíme. Vymyslela jsem si přesun na pobřeží o pár kilometrů na sever. Tam někde by měl oceánskému příboji vládnout hinduistický chrám Tanah Lot. Tak když už jsme tak blízko…

Blízko může být někdy ve skutečnosti pěkně daleko. Na kontrolní desce Toyoty začal svítit benzín. Tak jako u motorky jsem rozhodnutá i tohle vozidlo nakrmit ze svého. Ale kde? Jezdíme po okolí, kde nic, tu nic. Po více než dvaceti minutách vidíme ceduli benzínové stanice. Přiblížíme se a další cedule ukazuje, že pro dnešek už pohonná hmota není k mání. Co se dá dělat, musíme zkusit štěstí jinde. Snad má tenhle stroj dostatečné zásoby.

Po dalších dvaceti minutách projíždíme kolem povědomého informačního panelu, kde bývají uvedené aktuální ceny. Smůla, nejsou. Benzínka se teprve staví. Paráda. Už se vidím, jak tuhle věc s náhonem na všechny čtyři tlačím svýma dvouma.

Konečně! Když už i věčně vysmátý a primitivní angličtinou vtipkující Made začíná mít v obličeji nervózní tiky, objevuje se před námi otevřená fungující pumpa s dostatečnými zásobami paliva. Je mi úplně jedno, že vlivem nějakých vládních rozhodnutí skočila cena zrovna dneska v noci z 6500 rupií za litr (11 Kč) na naše poměry stále krásných 8500 rupií (17 Kč). Hlavně, že nezůstaneme v divočině mezi poli.

Hledání chrámu Tanah Lot je už výrazně jednodušší. Pura Tanah Lot, jak zní celý název v Indonéštině je jedním z nejdůležitějších hinduistických chrámů pro Balijce. Chrám se nachází na zčásti umělé skále vystupující z Indického oceánu kousek od pobřeží. Jeho atraktivní poloha a velmi snadná dostupnost z nejznámějších surfařských pláží z něj udělala i jedno z nejnavštěvovanějších míst pro turisty. Lidí v okolí je spousta, a to zdaleka není hodina západu slunce, kdy to tu bývá přecpané. 

Čekat na západ ani nemám v úmyslu. Radši se vrátím od davu zpět do klidného domku v Singapadu.

S vyloženým klidem jsem to možná přehnala. Hned po návratu upadám do zajetí Desiných dětí, které si na mě po pár dnech tak zvykly, že mě nenechají dojít pořádně ani do sprchy. Šestiletý Okan se už několik dní trápí otázkou, proč je můj nos na rozdíl od všech ostatních špičatý. Neustále za mnou chodí a ukazováčkem se mi snaží napravit nesrovnalost zatlačením do tváře. Devítiletá Sashmi si se mnou pro změnu trénuje školní angličtinu, a to tak, že se mě několikrát za večer ptá na jméno, zemi původu a kolik je 45:9. Je to sranda. A snad srandou zůstane ještě zbývající dva dny.