Den osmý - Gastronomická neděle

Za oknem se před chvilkou spustila pořádná bouřka. Pětatřicetistupňové vedro se proměnilo v pěkný liják a do mého pokoje v Madiunu konečně proudí svěží vzduch. Návrat z dnešního poznávání javánské kultury nemohl být načasovaný lépe. Hlavním tématem byla gastronomie.

Po ránu jsem s Miiným řidičem, chůvou a dcerkou Afrou jela na trh na okraji města. Prošli jsme se, povozili v kočáře taženým koněm a Afra na kolotoči. Na trhu jsem objevila, že přece jen může v Indonésii existovat něco, co se vážně nedá pozřít - čaj. Přesně řečeno čaj, pokud si speciálně nezažádáte o variantu bez cukru. Teď už chápu, proč je ten sladký vždy v lístku o třetinu dražší. Třetinu sklenice zaručeně tvoří právě cukr. Brrrr, nikdy víc.

Na mé přání jsme se přesunuli i na tradiční tržiště s potravinami do centra. Už ráno jsem se Miy ptala, jaký mají Indonésané postoj k focení od bělochů, abych neporušovala jejich soukromí. Odpověděla mi, že jsou zvyklí. Já bych po první minutě mezi krásně fotogenickými tvářemi výrok poupravila: jsou poctění, někteří až extrémně nadšení. První paní jsem se zeptala ostýchavě. Druhá to viděla a sama si mě přivolala. Že prý chce taky. Když jsem se opovážila nějaké stánky obejít, koukaly na mě jejich majitelky smutně, až pohoršeně. Tady opravdu fotka nezpůsobí ztrátu duše, tady přítomné duše rozveseluje.

Aaa vypadl proud. Elektrárna evidentně nezvládá těch pár blesků za okny. Přesouvám se s blokem na terasu s výhledem do mangovníkové zahrady a na padající proudy vody.

Když jsme se vrátili z nákupu, měl dům o jednoho dočasného obyvatele víc. Na pár dní přijel gaučový surfař Felix ze Španělska. Hostitelka nás oba spolu s jejím kamarádem Patmem nasměrovala do jiného auta a v pěti i s řidičem jsme pokračovali v gastronomickém výletu.

Vyjeli jsme za město do nádherné, až kýčovitě nádherné zelené přírody. Na lávových kopcích a kopečcích se střídaly banánovníkové plantáže a rýžové terasy.

Ze vzpomínek mě probouzí nesrozumitelné hučení jen velmi vzdáleně připomínající lidskou řeč. Je hodina modliteb. Dnes prý muslimové slaví Nový rok, slaví vskutku nepřeslechnutelně. Ale šup zpátky za město...

U jedné rýžové plantáže jsme zastavili, přešli silnici a vstoupili do kouzelné Indonéské restaurace ve stráni. Restaurace nabízela hostům k usazení jen jeden klasický stůl se židlemi. Všechna ostatní místa určená k vychutnávání dobrot i přátelské atmosféry byla v typicky Indonéském stylu - altán a na zemi koberec, případně altán nad jezírkem s patrem na sezení.

My jsme sešli úplně dolů a uvelebili se u řeky. Z jídelního lístku objednávala Mia sama. Slovní zásoba nás bělochů stejně většinou končí u smažené rýže s kuřetem a čaje. Po chvilce mezi nás mladinká servírka přinesla spoustu talířků s pokrmy, mezi kterými nechyběly dvě grilované ryby, smažený tempeh a tofu. Tentokrát žádné příbory. Tak dobrou chuť hezky na Indonésana. A pozor - jíst jen pravou!

Po obědě a velmi příjemném povídání nám Mia z oken auta ukázala pár zajímavostí v okolí a s prvními kapkami deště jsme se vrátili domů.

Modlitby skončily a bouřka, zdá se, také. Z terasy se vracím do pokoje, který mi bude ložnicí už jen do následujícího rána. Je na čase se zase balit.