Den osmý - Střevo pokračuje v akci

Přesunujeme se zpět směrem k Hanoji. Včerejší odpoledne jsme strávili v minibusu z městečka Dong Van do většího Ha Giang. Za okny pořádně lilo, ale to nic neměnilo na kráse vietnamského pohraničí. Díky tomu nám cesta příjemně utíkala a brzy jsme se ocitli v přestupní stanici. Možná až moc brzy.

Minibus nás vysadil před zastávkou, odkud nám dálkový autobus měl jet až za další čtyři hodiny. Jestli tedy vůbec. Rukama nohama jsme se snažili dopátrat toho, jestli naše rezervace na čtyři lehátka opravdu platí, ale odpovědi byly značně nejisté. Nejprve nám chlapíci z autobusové společnosti vysvětlili, že spoj je plně obsazen. A můžeme jet dřívějším v sedm s příjezdem do Hanoje ve 3!!! ráno. No paráda... Ale co když "plně obsazen" znamená, že tam jsme zahrnuti také? Kdyby se mi tak aspoň vrátil hlas. Takhle jsem jako vyjednavač úplně nepoužitelná. 

Počasí se stále nehodlalo umoudřit, takže nám nezbývalo nic jiného, než přemýšlet o dalším postupu v přilehlé kryté restauraci. Naobjednali jsme si mísu rýže a nějaké hovězí se zeleninou, tofu, misku zelených listů ve vývaru a malinké závitky pro každého. Nad jídlem se přece jen přemýšlí líp. 

Když se přiblížila sedmá, rozhodli jsme se pro risk. Necháme si ujet dřívější spoj, počkáme tady a snad nebudeme hledat po deváté nocleh. Další čekání jsme s velkým zaujetím za námi stojících Vietnamců strávili hraním žolíků a, "hurááá", v půl deváté si pro nás sami přišli ze zastávky, že bus do Hanoje už na nás čeká. Obsadili jsme předposlední řadu čtyř lehátek a postupně se pokoušeli usnout.

"Ha Noi vfkufwb jfdkb jyfukb", asi tak nějak mi zněl budíček, který k nám dozadu přisel před pátou ráno. Cože? Už? Venku tma a cizí prostředí. Ujistili jsme se, že jsme opravdu tam, kde být máme a vystoupili. Dvorek se slepicemi že má být autobusové nádraží v Hanoji? Ale když to říkají... Ušli jsme pár metrů a vida. Opravdu nádraží.

"Já nemam foťák!!!" Kdo jiný mohl tohle asi pronést, že? To snad není možný. Jsem fakt.... V ten moment jsem se titulovala všemi možnými zvířátky a stupni inteligence pod hranicí průměru. Bus, ze kterého jsme vystoupili, byl už samozřejmě dávno v tahu a moje zrcadlová hračka někde v něm. V tu dobu jsme měli hledat taxi a jet na jiné nádraží chytit bus do zátoky Ha Long, místo toho jsem se rozběhla do areálu plného autobusů a s externími hlasivkami v podobě Karla, který za mě převzal komunikaci v angličtině, jsem začala hledat někoho, s kým bychom si rozuměli. 

Pobíhali jsme po několika stech metrech čtverečních a hledali autobusy s názvem Ha Giang. Na každém kroku nás zastavovali taxikáři ale nikdo s angličtinou. Nakonec se nás ujal vrátný celého areálu a primitivními slovíčky si nechal vysvětlit, co tam pohledáváme. Někam volal, volal podruhé, potřetí... Na závěr nám předal popsanou kartičku, na které stalo: My Dinh, 8pm a telefonní číslo. Že bych se ještě s foťákem setkala? 

S lístkem jsme se vrátili ke zbytku skupiny a přes mé přesvědčování, že v návrat celé brašny toulající se, kdo ví kde, okolo Hanoje nevěřím, mi ostatní řekli, že změníme plán a zůstaneme na noc v Hanoji. Ha Long počká, foťák ne. Jsou zlatí. Před sedmou ráno jsme posnídali výbornou polévku pho ga a následně našli ubytování za krásných 5 dolarů na osobu.

Den v Hanoji navíc byl nečekaný, ale i tak příjemný. Odpočinek se vždycky hodí. Zrelaxovali jsme, velmi chutně poobědvali a k tomu absolvovali pedikúru a kluci masáž. Po šesté mě z odpoledního spánku vytrhla Jíťa: "Už je čas jet na nádraží."

Dobrovolníkem v komunikaci místo mě se stal opět Karel. Nasedli jsme do taxíku, nechali se odvézt na nádraží a u pokladny ukázali papírek s telefonním číslem. K tomu jsem přihodila krátkou zprávu ve vietnamštině přeloženou pomocí Google Translate, vysvětlující, co potřebuju. Paní za přepážkou se zdála bezradná. Volala, ale nic nezjistila. Zkoušel to další místní, také nic. Dopředu jsem se připravovala na to, že odejdu s prázdnou, ale stejně se mi nechtělo pátrání vzdát. 

Vedla jsem Karla beze slov směrem k autobusovým stáním, když v tom si mě odchytl jeden chlapík z rána a vedl mě k jednomu z autobusů. Sebral mi z ruky cedulky s číslem, zavolal, přitáhl dvě plastové židličky, ať se posadíme a sám někam zmizel. Uběhlo dobrých dvacet minut, které jsme strávili mlčky, a najednou se ve výši mých očí objevila na cizím malém rameni moje černá brašnička! 

To není možný! Tak bych jim všem okolo chtěla poděkovat, ale byla jsem schopná jen zírat s otevřenou pusou. S postupujícího úsměvu snad pochopili. Než jsem stihla vylovit nějakou bankovku, abych se jim odvděčila, byli už zase všichni pryč. V rychlosti jsem prohlédla jednotlivé kapsičky - foťák na svém místě, příslušenství též a opravdu původních celých 90 dolarů! Víc mě, "Skoropražáka", zvyklého na ledaco Vietnam překvapit nemohl. Díky!

Na pokoj jsem se vrátila za potlesku Jíti a Nygela. Než jsme vyrazili na oslavnou večeři, ještě mě stihli pobaveně upozornit, že pátek 13. je až zítra. To už snad ale opravdu budeme v zátoce Ha Long.