Den patnáctý - Zdrhám za lepším

Probouzím se do prvního ubudského rána a pekelně mě pálí záda. Zapomněla jsem se zmínit, že jsem samým oslněním z korálových útesů v Pemuteranu zapomněla ve vodě na čas a po téměř dvou hodinách vylezla kompletně rudá jen se čtyřmi bílými trojúhelníky na celém těle? Auuuu! To bude den.

V půl sedmé ráno přemýšlím, jak dnešní neděli strávím. Jsem v Ubudu, chtělo by to si město projít i za denního světla a v klidu, sama, ne jako včera. Zároveň mi ale oči šilhají po mapě Bali, na jejíž zadní straně mám napsané telefonní číslo. Patří jednomu zachránci ze včera, který mě z poslední zastávky místního autobusu 10 km od Ubudu svezl do cíle jen tak, když už mi všichni oficiální řidiči tvrdili, že veřejná doprava po čtvrté odpoledne nejezdí, a tudíž jim místo 13 000 rupií dám za svezení tisíců rovnou sto. Made, řidič dobrovolník, zrovna končil v práci, viděl můj nasupený výraz a zeptal se, jestli potřebuju pomoct. Vylíčila jsem mu své pohoršení a on mě naložil i s krosnou na skútr a do Ubudu přímo na správnou adresu hodil. Než mě nechal komunitě napospas, napsal mi své číslo. Prý má v neděli volno, kdybych z toho nepěkného místa chtěla utéct.

Mám, nemám, mám, nemám… Kdyby nechtěl jednat fér, mohl to zkusit už včera… Píšu smsku a během chvilky je zpátky odpověď. V 10 hodin pojedeme k největšímu hinduistickému chrámu na Bali s názvem Besakih.

Made mě už v půl desáté vyzvedává. Zastavujeme ještě před domem jeho rodiny a rovnou se seznamuji se sestrou a malými synovci. Sympatická Desi mi rovnou nabízí, že můžu po návratu z výletu zůstat u nich, mají pokoj pro hosty, který občas pronajímají. Počkám, co den přinese, a večer se rozhodnu. S Madym znovu nasedáme na motorku a vyrážíme na sever.

K chrámu Besakih, vlastně chrámovému komplexu složenému z více než dvaceti malých chrámů jedeme po balijských silničkách hodinu. Díky doprovodu se vyhnu dlouhé cestě mezi obchodníky se suvenýry a z motorky sesedám až u hlavní brány. Jelikož se jedná o hinduistické posvátné místo, musíme se všichni příchozí zahalit do sarongu. Kombinace toho mého červeného, půjčeného od Desi, se špinavými trekovými botami je vskutku hodna přehlídkového mola. No tedy, radši bych měla zrak odvrátit jinam. Pohled na krásné chrámy je přece jen lepší.

Procházím se od jedné vytesávané, zdobené stavby k druhé a snažím se nasávat kouzlo místa. Bohužel jej narušují všudypřítomní prodavači a spousty hlučných turistů. Tady na Bali se to jen hemží Australany, Japonci a jinými neindonéskými národy. Bledá tvář zdaleka není takovou vzácností jako na Jávě a upřímná přátelskost místních se vytrácí. Až na procesí skutečných balijských hinduistů je Besakih čistý byznys. Taková škoda.

Počasí se rychle kazí. Že by nakonec začalo období dešťů? Sedáme na skútr a jedeme už po mokré silnici do blízkého Kintamani. S krátkou zastávkou na kávu a banánové sušenky u Madeho nejstarší sestry pokračujeme na vyhlídku poblíž sopky Batur u stejnojmenného jezera. 

Tam nahoru musí být skvělý výšlap. Tak třeba někdy při další návštěvě Bali. Nás tlačí čas a tady v kopcích je dost chladno. Musíme zpátky.

Po návratu do Ubudu mám jasno - stěhuju se do volného pokoje k sympatickým sourozencům. A dobře dělám. Celý večer trávím v křečích smíchu s Desi, která na rozdíl od jejího bratra skvěle ovládá angličtinu. Zítřek plánujeme prožít spolu a doufám, že nám tahle skvělá nálada vydrží.