Den pátý - Jak jsem se stala mediální hvězdou
Ze dvora se zase ozývá kohout. A to si prý mají cestovatelé brát špunty do uší kvůli ranním modlitbám. O těch jsem zatím ani jedno ráno neměla nejmenší ponětí. Stejně ale musím vstát. Do budíka nařízeného na 7:15 už moc nezbývá. Co nejdříve chci naskočit do autobusu, abych napravila nedostatky včerejšího výletu.
Krátce před osmou se loučím s Clairem a Paolou, které odjíždějí poznávat další kouty Asie, sama chytám autobus a vezu se 20 kilometrů na severozápad. Jeho tlumiče už musí být archivní, písmena v bloku mi skáčou mezi řádky jedna radost.
Jsem na místě. Jen kousek mě dělí od budhistického chrámového komplexu Borobudur. Hned po výstupu z autobusu se mě chytí jeden řidič a přesvědčuje mě, že nezbytně nutně potřebuju odvoz. Prý k hlavnímu vstupu zbývají celé tři kilometry chůze. Za 10 000 rupií mě tam hodí. Odmítám. Mám vlastní nohy.
„8 000.“
„Ne, já to zvládnu sama.“
„Dobře, 7 000.“
„Ne, díky,“ odcházím, i když netuším, kudy se vydat.
„Slečno, slečno, za 5 000.“
„OK, 5 000.“ Stejně jsem si chtěla ta místní srandovní vozítka vyzkoušet. Skáču do tuktuku, zaburácí motor a jedem. Tuktuk je pro změnu motorizovaná rikša. Připadám si v něm jak obr. Na sedačce pro dva lidi sedím s nohama šejdrem sama a i tak mám problém se vtěsnat.
Ze tří kilometrů je samozřejmě sotva jeden, ale s tím se dalo počítat. Platím 5 000 rupií a jdu ke kasám Borobuduru, hezky po šipce „mezinárodní vstupenky“. Koupím lístek a jsem vpuštěna do areálu.
Počátky chrámového komplexu Borobudur sahají do 9. století našeho letopočtu. V té době se podle průvodce skládal z 60 000 m3 tesaného kamene. O jeho středověké historii se bohužel prameny nezmiňují. Chrámový komplex byl do roku 1815 opuštěn. Až v té době se lidé začali zajímat o rekonstrukci této jedinečné památky a její zachování pro další generace. Je až s podivem, kolik zemětřesení a výbuchů dodnes aktivních okolních sopek za 1200 let své existence Borobudur přežil bez větší újmy.
O majestátnosti a významu budhistické památky svědčí i všudypřítomné davy lidí. Ještě než vyjdu na první schod, zastavuje mě dvojice Indonésanů a prosí o fotku. Ne o to, abych je vyfotila. Oni chtějí fotku se mnou. Hahaha. „OK,“ kývám jim na to. Po fotce vyšplhám do prvního okružního patra. Než si stihnu cokoliv prohlédnout, zastavuje mě banda kluků středoškoláků. „Fajn,“ ale za odměnu chci fotku i na můj přístroj. Ujdu pár metrů, cvaknu pár obrázků chrámu a jsou u mě další. Do třetice souhlasím. Osmělení jedněch využívají jiní. Jsem obklopená mrňavými černovlasými lidmi a neustále se zubím do foťáků, mobilů a tabletů. Takhle by to nešlo. To bych se na prudkém sluníčku mohla stát dřív grilovaným kuřetem, než bych vůbec došla do nejvyššího patra Borobuduru. Focení slušně zastavím a zdrhám o patro výš. „Slečno, slečno, mohly bychom se s Vámi vyfotit?“ Vrhá se na mě parta školou povinných holčiček. Roztomilostí i suverénní angličtinou mě dostávají. Zase si toho všímá tlupa asijských turistů.
Neeeee! Zatímco já se usilovně snažím počkat na moment, kdy mi nikdo neprochází záběrem, místní se nenápadně i naprosto suverénně pokoušejí ulovit snímek se mnou. Úspěšně. Tak nevím, co či kdo je tady památkou UNESCO. Když člověk vidí, kolik radosti to přinese do těch všech černých očí, nakonec má vlastně radost taky. „Jasně, klidně ještě jednu.“
Čas strašně letí. Mám obrovský hlad, ale při pohledu na hodinky dám přednost další hodině v autobusech do Yogyakarty a Prambananu.
Z hodiny jedné jsou v místní dopravě dvě a já už vlastně ani hlad nemám. Navíc mi na procházku po památce zbývají jen poslední dvě hodiny, než se zavřou její brány.
Prambanan je hinduistickým chrámovým komplexem o pár let mladším než jeho budhistický soused. Je důkazem toho, že už v 9., 10. století vedle sebe žily různé náboženské a filosofické směry v naprostém klidu, což naštěstí setrvalo i s příchodem islámu. Prambanan byl také po dlouhá staletí opuštěn, na rozdíl od staršího kolegy neměl stejné štěstí při častých zemětřeseních. Dodnes jsou na něm i po rekonstrukcích známky silných otřesů patrné.
Prohlídkou areálu jsem dnes kulturní zážitky završila. Po šesté večer si konečně dávám oběd v jednom pouličním stánku, warungu, a odmítám pozvání na večerní párty od dvou kluků ze včera. Zítra mě čeká poslední den v Centrální Jávě a přesun o pořádný kus dál do Jávy východní.