Den pátý - Motovýlet k Vlajkové věži

Je krátce po šesté ráno a stále se mi nedaří usnout. Všechny pokusy o odpočinek s přibývajícím ruchem a světlem za oknem vzdávám. Než se probudí i ostatní, využiju chvilky, abych se podělila o zážitky ze dne pátého vietnamského.

Probudili jsme se do teplého rána ve měste Dong Van. V kuželovitých horách okolo nás se ještě válela mlha, když Jíťa a Nygel vyrazili na ranní rozcvičku. Já jsem zůstala jako lemra líná na pokoji. Ale jednou si taky zaběhám, přísahám.

Když se sportovci vrátili, zaskočili jsme si už všichni čtyři na snídani, pak zjistit nějaké tipy na výlety do infocentra a nakonec do půjčovny motorek, abychom ty výlety mohli podniknout.

Dvě motorky, čtyři lidé, ale jen jeden zkušený řidič. Nygel měl funkci jasnou a Jíťa, která prohlásila, že rozhodně neřídí, také. A co s námi zbývajícími? Přiznávám, že jsem si nechtěla nechat ujít příležitost k dalšímu dobrodružství, ale vzít na sebe zodpovědnost za někoho vzadu? Karel zároveň vypadá dost nervózně, a to mě děsí. Nervózní řidič znamená předznamenává extrémně nervózního spolujezdce. Poprosila jsem Nygela, jestli by mě během chvilky naučil stroj ovládat. Objela jsem pár set metrové kolečko a vrátila se s námi do půjčovny. To samé Karel. Naše zkušební jízdy vzbudily zájem majitele a jeho rodiny. Všichni se shlukli před domem a v jejich očích bylo vidět zděšení říkající: "Ti běloši na tom snad ještě nikdy nejeli." Pravda, nejeli. :-)

Cílem našeho výletu měla být tři různá místa tvořící trojúhelník kolem Dong Vanu. Jako první jsme zvolili nejsevernější místo Vietnamu na hranici s Čínou - Vlajkovou věž Lung Cu. Řízení nakonec zůstalo v pánské režii. Neujeli jsme snad ani čtyři kilometry a poprvé jsme zastavovali. Po vystoupání pár set metrů výšky do hor se před námi rozevřela překrásná krajina Tonkinských Alp. Jednoduše nešlo jet jen tak bez povšimnutí dál. Nafotili jsme pár obrázků, ujeli dalších pár set metrů a znovu fotili a užívali si atmosféru severního Vietnamu.

Lung Cu se nachází asi 25 kilometrů od města Dong Van. Abychom se tam vůbec měli šanci dostat ještě za denního světla, museli jsme styl jízdy přehodnotit a odolávat pokušením číhajícím za každou další zatáčkou.

Vlajková věž byla vztyčena v roce 2010 na čínské hranici na znamení vietnamsko čínského přátelství. Na jejím vrcholu se hrdě třepotá obrovská červená vlajka se žlutou hvězdou uprostřed. K úpatí věže vede bezmála 300 schodů, které bez sebemenších pochyb stojí za to zdolat.

Zdálo se, že pro přítomné asijské turisty jsme stáli "za to" i my. Jíťa s Karlem už stihli vyběhnout někam nahoru, když jsme Nygel a já pobaveně pózovali ještě uprostřed cesty. Po několika úsměvech, jsme konečně byli na vrcholu všichni čtyři. Jen kousíček od nás byla Čína a všude, na čínské i vietnamské straně nádherná kopcovitá krajina se zelenými políčky v údolích. Snad tohle místo zůstane pořád takhle nepoznamenané lidskou rukou.

Moderní lidská ruka nás přesto opět dohnala. "Photo, please," žádali další a další Asiaté. Střídali se mezi námi a měli z mobilních fotek s bělochama takovou radost, že jsme jim nemohli říct "ne".

Výlet k nejsevernějšímu bodu Vietnamu byl fajn, ale zatím jsem nesplnila svou vytouženou misi. Odmítla jsem připustit, že bych se za celý den nedostala řízení skútru. Počkala jsem si, až dotankujeme a hned poté zabavila klíč a sedla si dopředu. Prvních pár kilometrů v mé režii bylo trochu vyklepaných a asi i "batoh" Karel se chvílemi bál, ale to mě neodradilo a zbývající kus cety do Dong Vanu jsem prosvištěla s obrovským nadšením. Další dva plánované cíle výletu jsme nestihli, takže jsme zarezervovali vozítka i na další den. Skútr rozhodně nedám z ruky.