Den první - Jak se české střevo vydalo podruhé do Asie

"Ale slečno, ve zvacím dopise máte špatné číslo pasu..."... Tak nám začala naše freestylová dovolená.

Od pěti ráno nemůžu spát. Asi už se má tělesná schránka připravuje na časový posun. V Hanoji je v tuhle chvíli 11 dopoledne a já se cítím přesně tak. V šest kapituluju a vylézám z postele. Alespoň stihnu v klidu dobalit, doklidit a v klidu posnídat. Zbytek výpravy - Jíťa, Nygel a Karel už jsou beztak vzhůru také a míří ze svých koutů Čech sem k nám do Prahy.

Hodiny se převalí rychle a v 11:11 vystupuji s šestnáctikilovým zavazadlem z busu na Ruzyni. Během malé chviličky jsme všichni čtyři pohromadě. Expedice Vietnam může začít.

Přesunujeme se do odletové haly. Z velkých batohů vysvobozujeme malé příruční a jdeme k přepážkám na odbavení. Jako ta, která zařizovala letenky a víza, jdu první. Ujímá se mě sympatická slečna, bere si pas, palubní lístek a prosí o zvací dopis z vietnamské ambasády. Všechno mám připravené a s úsměvem předávám. Chvilku je ticho. Po minutce se ozve... (No, četli jste první řádky)...

"Cože?!" Jak jako špatné číslo pasu?! No vážně, místo pětky čtyřka!! Zbytek skupinky za mnou zpozorněl a zdá se taky lehce nervózní. Slečna z přepážky kamsi odbíhá. Prý se pokusí situaci vyřešit. "Mám pro Vás takovou bleskovou akci," oznamuje mi po návratu, " zavolejte si na ambasádu, poproste, aby na mail poslali nový dopis a nechte jej vytisknout."

No ty kráso! Tohle bude ještě sranda. Okamžitě se klidím z odbavovacího území a jdu lovit telefonní číslo. 11:51, úřední hodiny ambasády v Praze končí ve 12 a samozřejmě už to nikdo nezvedá. Zkouším jiné číslo. "Ano, prosím?... Jó, to si musíte zavolat tam, kde Vám dopis vydali, když to není přímo z ambasády." K***a!!!

Nygel hledá v našich emailových konverzacích a hledá číslo na agenturu, od které jsem dopisy koupila. Uff, našel. Hned volám do Vietnamu. "Hello, this is Veronika, calling from Prague airport..." Vietnamskému chlapíkovi na druhé lince vysvětluji celou situaci. Vypadá to, že chybu v číslech považuje za jejich přehmat a slibuje nápravu. Během deseti minut prý obdržím dopis nový. O tom, že to střevo nepozorné jsem já, raději mlčím. S obrovským 'díky' se loučím. Další minuty jsou strašně dlouhé. Pípnutí emailu na mém telefonu všichni čtyři přítomní přivítáme s obrovskou úlevou a salvou smíchu. Na stánku Aeroflotu už o mě vědí a po minutě přeposílání zpráv a tisku mám v ruce vstupenku na dovolenou. Tak jo, poletíme :)

Před vzlétnutím do Moskvy, jako první zastávky na cestě, mě ještě neminou dvě úsměvné události:

Událost první. Procházím jen v tričku a kalhotách přes bezpečnostní kontrolu. Batoh v pořádku, kovy žádné. Přesto mě zastavuje přísná ženská tvář. Zadívá se na mé tričko a důrazně se ptá: "Co to jako znamená 'Udělej další krok!'" Mám co dělat, abych jí po návalu předchozích emocí nevyprskla smíchy do kamenného obličeje.

Událost druhá: Jsem pár krůčků od poslední kontroly palubní vstupenky a můstku vedoucího do letadla. Zdraví mě mladý muž a žádá o doklady, aby mě mohl pustit dál. Předávám a on se ptá: "A z Moskvy do Bangkoku?" "Ne, do Hanoje," odpovídám. "Jo, ahaaa, to jste Vy ta s tím špatným číslem pasu!" To už nevydrží nikdo z nás zasvěcených a do letadla nastupujeme v bouřlivém smíchu. Minimálně dneska si mě na Ruzyni bude pár lidí pamatovat. A já dnešní den zaručeně mnohem déle.