Den první - Pátek, který měl o 7 hodin víc

Konečně nastal den D. Den, který mám uvedený ve svém itineráři jako den odletu. Jsem naočkovaná, v batohu mám stokrát překontrolovaný platný pas, nějakou finanční zásobu, nabité baterky do foťáku a velkou zásobu paměťových karet. V mém jednadvacetikilovém kufru (a to je plný jen z poloviny) je zabalené kompletní potápěčské ABC, opalovací krém s faktorem č. 50 a panthenol na spáleniny. Jsem připravená! Krátce po 7. ráno tak můžu opustit  mé pražské „doma“ a vyrazit na Letiště Václava Havla Praha.

Necestovala bych to já, kdyby vše probíhalo příliš hladce, ale tentokrát (zatím) se mi jen nedaří odbavit let ručně, a tak musím poprosit slečnu za pultem, aby můj check-in provedla za mě. Prosím ji, aby mi vybrala místa u oken, ale bohužel mé přání plní jen z poloviny. Jedenáctihodinový let přes Atlantik je už tak plný, že mi nezbývá, než se smířit s úplným prostředkem. Ale hlavně, že už za dvě hodinky poletím. Dostávám tak do ruky palubní lístek na let z Prahy do Paříže a z Paříže do hlavního města Mexika. Aby byl výčet mých přeletů kompletní, doplním ještě poslední let ze Ciudad de Mexico do Cancúnu. Palubní lístek na něj si ale budu muset vyzvednout až na území Spojených států mexických.

Kontrolou zavazadel i celým pražským letištěm procházím překvapivě bez sebemenších problémů, až jsem z toho celá nesvá. Nemám v příručním zavazadle ani nůž jako v Tampere, ani pilník jako v Rize, mám u sebe všechny doklady na rozdíl od Stockholmu, nezapomněla jsem klíč od kufru jako při letu do Helsinek (pro jistotu už mám číselný zámek) a nehodlám si nechat uletět ani jeden let jako už v Řecku a Itálii.

***

V tuto chvíli, kdy píšu první zápisky z cest, už mám za sebou let první a jsem na ranveji letiště Charlese de Gaulla v Paříži. Během minuty bychom měli nažhavit motory a vzlétnout do oblak.

Teď!

Na obrazovce přede mnou se objevuje: místní čas 14:27 h (máme drobné hodinové zpoždění), čas v destinaci 7:27 h, zbývající doba letu do destinace 11:00 h, vzdálenost do cíle 9270 km, předpokládaný přílet v 18:27 místního času.

 

Spolucestující okolo mě se „usadili“ ke spánku a já je jdu následovat.

***

Anebo ne. Přijímám od stevarda sluchátka a jdu koukat na filmy a sem tam překliknu na mapku letu.

***

Po hodince a půl letu je tady oběd. Dnešní menu vypadá následovně: Jako předkrm těstovinový tzatziki salátek podávaný s výtečným sýrem mimolette, jako hlavní chod kuře v pálivé rajčatové omáčce podávané s kroupami, camembert President s mini ciabattou, jako zákusek malý jablečný tartellet a mandarinka. Ještě zbývá hodně přes 9 hodin letu, třeba to všechno do té doby zvládnu.

***

Tři tisíce kilometrů za námi, celé Evropě už vládne tma a tady u nás ve výšce 10058 metrů nad mořem je opět čas 14:27 h a teplota -49°C. Už jsme proletěli pod Velkou Británií, Islandem a momentálně se nacházíme jižně od Grónska. Míříme na Montreal. Do cíle zbývá 7 hodin 10 minut a 6033 km.

***

Jsme v polovině letu přes Atlantik. Bolí mě pozadí od sezení, pálí oči ze suchého vzduchu a za mnou někdo příšerně chrápe… už nechrápe, proletěli jsme pěknou turbulencí. Doma ve střední Evropě už je skoro osm večer, my jsme vletěli do dalšího časového pásma a opět nemáme ani tři hodiny odpoledne. Ještě necelých 6 hodin.

***

Země na obzoru! Respektive, země pod námi. Před dvěma, možná už třemi hodinami jsem už nutně potřebovala rozhýbat své ztuhlé kosti a ulevit pozadí, takže jsem se zvedla ze sedačky a přemístila se k oknu v zadní části letadla. Nejdřív se pod námi objevily první ostrovy Kanady, poté i její pevninská část, první americká města, jezera, mosty… a tak jsem s typickým výrazem ve tváři (ti, kteří se mnou byli na fotbale v Madridu, vědí) prostála přelet od ostrova New Foundland přes New York, Philadelphii, Washington, Atlantu až téměř k Mexickému zálivu. V tuhle chvíli už nám zbývá jen 1892 km, je 16:16 h a za chvíli zapadne slunce.

***

Za půl hodinky přistáváme. Před pár minutami jsme vletěli nad mexickou pevninu a z pilotní kabiny se nám ohlásil kapitán. Na zemi je prý příjemných  23°C. My tady nahoře jsme právě dovečeřeli (tentokrát kuřecí maso s bramborami a opět pikantní omáčkou – je třeba si zvykat, dále zeleninový salát s kozím sýrem, mini ciabattu s čerstvým sýrem a opět mini dortík. Na poslední minuty letu ještě zavírám unavené oči.

***

Bienvenido a Mexico!

Posádka letadla nás vítá na půdě Spojených států mexických. Neskutečně mě pálí oči, chce se mi spát, ale to mého cestovatelského ducha nezničí. I když… hned při čekání na imigračním toužím jen po jednom – po posteli nebo klidně jen kousíčku vodorovné plochy. Fronta je nekonečně dlouhá. Aby taky ne, když jen naším letadlem přiletělo přes 400 lidí. Čekání trávím psaním pozdravů za oceán a vyplňováním imigrační karty. Poté, co jsem si všimla, kolik se platí za její ztrátu, tuším, co mě za měsíc čeká.

Po tři čtvrtě hodině se konečně dostávám na řadu. Přivolává si mě jeden z místních úředníků a už po prvních 20 vteřinách tuším, že v Mexiku bude veselo. Dívá se na mou fotku v pase, na mě, na fotku, znovu na mě. Trochu mě tím znejistí, tak si sundávám brýle, kdyby nepoznal, že oboje jsem opravdu já. Chlapík se na mé živé já zadívá o to víc… a anglicky mi řekne, že jsem neskutečně krásná! Tak takový úvod jsem nečekala. Ale protože jsem držka drzá, okamžitě mu na to (teď už pobaveně) odpovídám, že tam u nás v České republice jsme krásné všechny. To pána ještě víc pobaví a začne se mě vyptávat na případného spolucestujícího partnera… ale větou, že to už si nechám pro sebe jako tajemství, svůj pobyt na imigračním s úsměvem ukončuji. Můj první mexický kontakt mi ještě popřeje hezký pobyt a já už utíkám pro zavazadlo na celní oddělení.

Na celním se mi naštěstí po zmáčknutí červeného tlačítka objevuje zelená, a tak jsem ušetřená podrobné prohlídce zavazadel (počítají se hašlerky jako suvenýr za jídlo, které se nesmí dovážet?). Pokračuji dál a hledám místo, kde bych odbavila svůj poslední let. Mám sice ještě dvě hodiny do odletu, ale podle značení se nechytám, a to mě lehce znervózňuje. Podle zásady „líná huba, holý neštěstí“ se ptám prvního uniformovaného člověka, který jde okolo. Neomylně jsem si vybrala zrovna pilota, který podle zavazadel právě míří ke svému letu. Pán se mě ochotně ujímá a vede mě zkratkou přes místa, kde bych už dávno měla mít palubní lístek. Jenom zírám, když procházím přes kontroly, na které on jenom mávne a řekne, že já jdu s ním.

Pan pilot mě odvedl na vlak, který jezdí mezi terminálem 1, na který jsem přiletěla, a terminálem 2, ze kterého mě čeká teď už poslední let. Ve vlaku jsem ještě stihla zjistit, že můj doprovod má právě namířeno do brazilského Sao Paula. V terminálu 2 mi ukáže cestu na odbavení, vzájemně si popřejeme šťastný let a loučíme se.

V tuto chvíli už sedím u gate č. 33 a čekám na letadlo. Za dvě hodiny končí můj mexický den první, den, který měl celkem 31 hodin.

Diskusní téma: Den první - Pátek, který měl o 7 hodin víc

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek