Den první – přílet do země tisíců jezer

          Původně jsem chtěla první opravdový zápisek ze své výpravy nazvat „Jsem fakt pako“, ale nakonec jsem se rozhodla pro poněkud vznešenější uvedení… Takže jak probíhal Den první? Začínáme!!!

Ač jsem se poslední dny moc nevyspala (to, že byl předevčírem Silvestr, mluví za vše), vstala jsem dnes v 6:00 až překvapivě rychle. Následovala klasická ranní hygiena a poslední česká snídaně na příštích pět měsíců. Původní plán, opustit dům téměř rodný do 7:00, podle předpokladu selhal, ale už čtvrt hodiny po limitu jsem si podávala pac s koťaty a schytala pořádný škrábanec na palci od mámy kočky, asi na „šťastnou cestu“ a aby se ujistila, že na ní minimálně ještě pár dní nezapomenu. Tak jsem opustila Janovice a s vidinou dvou hodin strávených v mém nejoblíbenějším dopravním prostředku – letadle – jsem vyrazila směr Praha.

Na letišti jsem se jako typický Čech rozhodla maximálně využít služeb poskytovaných tzv. zdarma. Chtěla jsem si nechat obalit do fólie svůj ve švech praskající kufr, abych ho pokud možno ochránila před likvidací při nešetrném zacházení při nakládání a vykládání (na vlastní oči jsem viděla, co se s kufry může dít na letišti v Řecku, takže jistota je jistota). Suverénně jsem vyrazila k balicímu stánku, začala lovit letenku a příslušnou kartičku od ČSA, která mi měla ušetřit celých 85Kč za kus igelitu. Jenže … karta nikde… V peněžence nic. V notebooku nic. Hurá! Jednu jsem si určitě dala do peněženky v příručním zavazadle… ano, dávala… ovšem to bych nesměla být já! Jako před každou svojí cestou jsem začala balit pomalinku hodně dopředu, ale definitivně zamkla kufr těsně před odjezdem. A to se mi tentokrát vymstilo. Klíč k milému kufříku totiž zůstal přes 120km daleko od právě se nacházejícího zámku! Tím se pro mě nestala nedobytnou pouze hledaná karta, ale přibyly peníze, pas, foťák… aneb když se daří, tak se daří!!! (Slušně řečeno) Nastala klasická situace při podobných zkratech – všem okolo tuhnou rysy, v tomto případě mým drahým rodičům, já dostávám nekončící záchvat smíchu… no co… stres klíče na Ruzyni nepřiveze a smích léčí, tak snad i blbost J. Abych to zkrátila – „příručák“ se nakonec otevřít povedlo – jednoduše se utrhlo poutko u zipu (náhlý nápad po záchvatu smíchu, takže nějaké účinky na mozek budou). Tátův návrh na přeštípnutí zámku naštěstí překazil nedostatek kleští v prostoru Terminálu 2.

S malým „zaváháním“ jsem nakonec velký kufr zabalila, odbavila, zaplatila (teda nechala zaplatit) 810Kč za nadváhu, rozloučila se a vesele vyrazila ke gate. Let měl sice hodinu zpoždění, seděla jsem v uličce a paní u okýnka celou cestu hlasitě prochrápala, ale pořád to byl let a ten se mi snad nikdy neomrzí.

Konečně se tak dostávám k zemi tisíců jezer… ve skutečnosti se v ní už přesně 3 hodiny nacházím, ale popořadě…

I když jsem neseděla u okýnka, tak jsem se neustále otáčela vlevo a koukala spící paní přes rameno, abych nezmeškala první ostrůvky patřící Finsku. A stálo to rozhodně za to! Čím jsme byli blíž Helsinkám, tím se počet zelených ploch uprostřed Baltu zvyšoval. A do toho západ slunce! Ten už jsem z letadla zažila u Frankfurtu, ale kam se ten hrabe na dnešní červenožlutou romantiku odrážející se v moři a slaboučkých vrstvičkách sněhu. Jaká škoda, že z mého místa absolutně nešlo fotit…

V tuhle dobu, asi 18:45 místního času (o hodinu víc než v ČR), sedím v autobuse do své cílové destinace – města Turku. Už je dávno tma, takže nemůžu moc pozorovat okolí, ale určitě budou další příležitosti a zase o nich napíšu. Na poznámkovém papíře mi zbývá poslední volná řádka, proto se loučím a ahoj příště!

 

Den první – přílet do země tisíců jezer

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek