Den šedesátý druhý – Eurotrip: Nuda s Američany rozhodně nehrozí

„Diego, řekni mi, že máš mojí peněženku!!!“ Touto zoufalou větou nás nad ránem probudil v noci ztracený Randy. Během Pub Crawl se náhle s nějakými novými kamarády vytratil a do sedmi ráno jsme o něm nevěděli. Zpětně jsme se z různých zdrojů dozvěděli asi takovýhle scénář: Náš milý Američan odešel z posledního baru společně s dalšími jedinci ubytovanými v hostelu. Uprostřed noci se rozhodli zastavit na pizzu v nonstopu, jenže Randy už byl absolutně bez peněz, tak čekal venku. Následuje velká pauza, kdy se ztratil a jeho paměť taktéž. Někdy ve čtyři ráno ho probudila policejní hlídka před jedním z mnoha pražských McDonaldů. Dodnes nemá ponětí, v které části se vlastně nacházel. Takhle brzy ráno, s pořádnou kocovinou a ani nejmenším tušením, kde vlastně je, se pokoušel najít tramvaj číslo 9. Tu jedinou si pamatoval jako záchytný bod k dopravě na Žižkov. Nějakou záhadou se povedlo a po třech hodinách bloumání tmou byl zpět s námi… jenže bez peněženky.

Tak jsem se rozloučila s představou dalších alespoň pár minut spánku, rychle se vzpamatovala z vlastních nočních zážitků a začala řešit problémy spojené s obsahem peněženky. Jen zázrakem si Randy den předem vyndal pas a uložil ho do hotelového trezoru. Nedokážu si představit, jaké všechny formality bychom museli podstupovat, kdyby ztratil i doklady s vízy. Takhle přišel na řadu bod číslo dvě – zablokovat finské i americké kreditky. Jen protelefonovat se na patřičná místa zabralo desítky minut a nakonec jsme zjistili, že služba, která by měla být dostupná 24 hodin denně, z nepochopitelných důvodů zrovna v obou zemích funguje až po začátku pracovní doby. Obě země mají navíc mezi sebou asi sedm hodin časového posunu, takže i tak jsme si ještě během dne užili. Druhou újmou byl úplně rozmáčknutý mobil. Něco podobného jsem ještě neviděla. Naše finské simkarty ale stejně jinde než na severu signál nechytají, takže alespoň tohle nebylo tak akutní.

Po takovém budíčku už jsem se na rozdíl od ostatních do postele vrátit nedokázala. Nechala jsem je nerušeně dospávat a vyrazila si pročistit hlavu do pražských ulic.

Středeční „sightseeing“ vzhledem k předchozím událostem začal až v odpoledních hodinách. Na pořadu dne bylo Národní muzeum, Václavské náměstí, (opět značně pozdní) oběd v České kuchyni, Staroměstské náměstí & orloj přesně v pět, takže i s představením, a přesun na večerní Vyšehrad. Hlavně závěr nezklamal… Vyšehrad je neuvěřitelně relaxační místo v každé době a všichni z něj a z výhledu na noční Prahu byli naprosto unešení. Když mi pak opření o hradby říkali: „Prague is the most beautiful city we’ve ever seen“ (=Praha, je to nejkrásnější město, které jsme kdy viděli), tak jsem i já sama byla unešená mnohem víc, než obvykle.

Večer se nesl téměř už jen ve znamení praktických záležitostí, z nichž hlavním cílem bylo zajistit na následující den bezproblémový přesun z Prahy do Vídně, kam všichni kromě mě pokračovali. A to i přesun Randyho, který měl samozřejmě jízdenku na zabookovaný autobus v ukradené peněžence. Vše se naštěstí zdárně podařilo vyřešit a po půlnoci jsem se rozloučila se Susanou a Diegem, kteří vyráželi prvním spojem. Se zbývajícími třemi jsem si domluvila rozlučku na půl desátou ráno další den.

Na sraz jsem dorazila v 9:50! Leandro, Rodrigo a Randy už značně nervózně přešlapovali na zastávce tramvaje. Moje skóre v chození na čas v Čechách: 0%. Omlouvám se a slibuju, že v Turku neřeknu ani slovo, až budu muset čtvrt hodiny čekat.

Nastala ta smutnější část pobytu v Praze… loučení i se zbylými třemi, kteří mířili na Vídeň a následně do Budapešti. Po tolika dnech, kdy jsme byli téměř neustále pohromadě, nejen mě přepadla zvláštní melancholie při pozdravu: „See you in Finland“ (=Uvidíme se ve Finsku). Poslední polibek na tvář, objetí, zamávání a byli fuč. Přesně v době, kdy tihle tři pravděpodobně vystupovali v centru Vídně, já nasedala na autobus Praha – Klatovy. Po dvou měsících alespoň na jednu noc do vlastní postele.