Den šedesátý - Eurotrip: Na pár hodin ve Švédsku

… přivítání bylo sice milé, ale značně nečekané. Při předchozím plánování výletu jsem si špatně přepočítala časový posun a očekávala naše připlutí o dvě hodiny později. A má, po náročné noci absolutně vyčerpaná, tělesná schránka by ještě minimálně těch 120 minut ve vyhřáté postýlce uvítala… ale bohužel. Natěšená uklízecí četa nám dala najevo, že musíme kajuty opustit.

Ač šíleně unavená (a pravděpodobně i s jistým primátem za krkem), na švédskou půdu jsem vkročila s úsměvem ve tváři. Začínal východ slunce a nám se poštěstilo vidět Stockholm v naprosto úžasných barvách, ještě než se stihla zatáhnout obloha.

Když jsme se dostatečně nabažili pohledu z přístavu, museli jsme se vrátit do reality šesti lidí stojících s batohy a kufry v šest ráno pár kilometrů od centra města a jedenáct hodin od letu do Prahy. Tak a teď se ukaž, bakalářko z cestovního ruchu!

S dvěma hodinami navíc v hlavním městě Švédska jsem ve svém plánu vůbec nepočítala, ale krásně se mi hodily. Otevřela jsem jakousi virtuální mapu v mojí hlavě, přesvědčila ostatní, že nemá cenu si brát MHD, když máme přes hodinu a půl do normální otvírací doby nějakého zdroje snídaně, a vyrazila směrem, kterým jsem tušila místa, která jsem chtěla za těch pár hodin bezpodmínečně vidět. Netrvalo dlouho a tělo si zvyklo na nouzový režim, takže jsem si začala ranní procházku podél moře, bez davů turistů užívat. A co jsem si užívala naprosto nejvíc, bylo jakési Déjà vu způsobené výše zmíněnou virtuální mapou v mojí hlavě. Doporučuju k prozkoumání i těm, kteří momentálně cestu do Stockholmu nemají (myší najet na Utsikt a kliknout na Stockholm, pak už jen brouzdat po městě ;o)). Jediné, co jsem podle mapy ani trochu neodhadla, byly vzdálenosti. S tím jsem ale měla problémy odmalička, takže žádná velká novinka. K našemu velkému štěstí byl můj odhad zkreslený v tom lepším slova smyslu a u první stockholmské atraktivity, Královského paláce, jsme byli mnohem dřív, než jsem čekala.

Před Královským palácem jsem viděla na vlastní oči něco, o co se snaží miliony turistů na Pražském hradě, ale pravděpodobně se to ještě nikomu nepovedlo. Náš naprosto bezprostřední americký kamarád vyrazil za strážníkem, hlídajícím v budce podobné té u nás, a začal se milého mladíka v kroji vyptávat dokonce na typ zbraně, kterou stráž používá. Překvapením bylo, že mladík nejenže po otázce neznervózněl, ale ještě s úsměvem na rtech nadšeně odpovídal. Při tomhle pohledu šlo nás zbylých pět do kolen. Aby toho nebylo málo, Randy se rozhodl nově nabyté informace ověřit ještě o pár set metrů dál u jiné budky a opět úspěšně. Tak nevím, jestli je královská rodina v pravých rukách…

Když jsme obešli celé panovnické sídlo, začaly se ozývat naše cestovatelské žaludky. Jak jsme ale procházeli menšími či většími uličkami kolem dveří s nápisy jako pizzerie, café a podobně, došlo nám, že osmá ranní není úplně šťastná doba na hledání stravy v historickém centru města. Volání našeho trávicího ústrojí bylo ale přece jen vyslyšeno a našli jsme malou kavárničku, kde jsme na hodinku zakotvili.

Naším dalším cílem, ke kterému jsem některé nedůvěřivé jedince musela několik dní dopředu přesvědčovat, bylo muzeum Vasa – muzeum postavené okolo vyzdvihnutého vraku obrovské válečné lodi ze 17. století. Tahle loď byla ještě o trochu míň úspěšná než Titanic, protože se potopila už v přístavu. Jinak je to ale dílo naprosto dokonalé a slovy nepopsatelné, takže přikládám pouze odkaz do fotogalerie. Určitě doporučuju navštívit. I ti nedůvěřiví jedinci byli nakonec nadšení.

V muzeu jsme strávili téměř tři hodiny a stejně jsme ho nestihli celé projít. Bohužel se ale začaly opět projevovat následky prohýřené noci, naše nohy si žádaly oddych a žaludky pomalu oběd. Koneckonců nám zbývala už jen hodina a půl do odjezdu transferu na letiště, takže jsme se (tentokrát už i já dobrovolně) autobusem vydali směrem Cititerminal, neboli hlavnímu železničnímu a autobusovému nádraží ve Stockholmu. V jeho blízkosti jsme v pizzerii doplnili energii na další část dne a následně se přesunuli do autobusu.

Jak jsme se rozjeli, všichni rázem usnuli, teda skoro všichni. Já si chtěla ještě předtím překontrolovat, že mám pohromadě papír na check-in a občanku, abych mohla na letišti nerušeně projít všemi typickými procedurami bez zmatků. Jenže ty zmatky začaly právě už v autobuse. Otevřela jsem peněženku, očekávala občanku, na jejíž číslo jsem měla check-in provedený, a ona nikde… V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Probrala jsem se kapsami u bundy i útrobami všech peněženek, které s sebou na cesty vozím, ale nic! Jako poslední možnost záchrany jsem viděla kufr, který byl v tu chvíli pode mnou v zavazadlovém prostoru. I tak jsem ale byla přesvědčená, že tam bych ji ani omylem nedala. V hlavě se mi začalo přehrávat, co všechno jsem předchozí noc prováděla (ani tentokrát to popisovat nebudu). Dostávaly se mi před oči i scénáře v podobě občanky zastlané v posteli v kajutě. Nesmyslné scénáře… Verunka si totiž tu zeleno-růžovou kartičku už v Turku po nástupu na trajekt šoupla do pravé zadní kapsy džínů a po určitém množství alkoholu se jí to prostě vykouřilo z hlavy! Takže zatímco všichni spokojeně prospali stokilometrovou cestu ze Stockholmu na letiště Skavsta, já se vlastní blbostí dokonale probudila.

Před dvěma lety jsem si po přistání na letišti ve španělské Malaze říkala, že nemůže existovat letiště menší než to, které jsem právě viděla. Může! Skavsta je toho velkým (nebo tedy spíše miniaturním) důkazem. Pro nás to znamenalo ale obrovskou výhodu, protože jsme obědem v pizzerii značně překročili náš časový harmonogram a zdaleka jsme nedorazili k odbavení v doporučeném dvouhodinovém předstihu. Po vyřízení všech formalit, opravdu už bez zmatků, jsme v 17:05 středoevropského času vzlétli směr Praha, Česká republika.