Den šedesátý pátý - Eurotrip: Poprvé na Slovensku

Doma jsem se skutečně moc neohřála. Vyčerpaná jsem dorazila ve čtvrtek po sedmé večer, dodatečně oslavila svátek v kruhu rodinném a usnula. Na rozdíl od předchozího dne jsem snad ani nemluvila v angličtině ze spaní (ani jsem neměla odvahu se holek na koleji zeptat, co jsem jim to vlastně povídala… jen tuším…).

Když jsem se po nějakých deseti hodinách probrala z „kómatu“, čekala na mě na facebooku zpráva od Susany: „V autobuse z Prahy do Vídně jsem nechala kabelku s dvěma peněženkami a mobil, zavolej, prosím, do té společnosti.“ Nevěřícně jsem na to koukala a začala přemýšlet o tom, že příště budu cestovat jenom s Evropany. Obtelefonovala jsem jisté žluté autobusy, ale kde nic tu nic… Druhý člověk z naší výpravy bez peněz (a opět zázrakem s pasem i vízy u sebe). Co mě s nimi ještě čeká?

Zbytek dne jsem strávila po nákupech. Rozhodla jsem se napěchovat své příruční zavazadlo levnými zásobami z Čech, jak jen to bude možné. Ve výsledku se na displeji váhy objevilo místo povolených deseti kilo rovnou třináct.

Abych nevypadla ze zavedeného režimu střídání probdělých a prospaných nocí, následovaly opět pozdní hodiny bez zamhouření oka. Na šestou ranní jsem měla zabookovaný autobus z Prahy do Bratislavy, na který jsem se ještě předtím musela nechat dopravit, takže jsem usoudila, že jít spát o půlnoci a vstávat ve dvě, nemá smysl. Poslední hodiny jsem využila k dobalení, uvedení pokoje do původního stavu před mým rychlým náletem a rozloučení se s veškerou domácí zvěří. Potřetí ráno jsem nasedla do auta a s rodiči jsme uháněli směr Praha.

Na Florenci bylo v takovou nekřesťanskou dobu nezvykle živo. Odjížděl jeden autobus za druhým do rozličných koutů Čech i Evropy. Když se objevil ten můj s cedulí Praha-Bratislava-Budapešť, nasedla jsem, pustila si do sluchátek muziku všech možných žánrů, zavřela oči a usnula. Jednou za čas mě probral náraz hlavy o studené okno, ale jinak nemám nejmenší ponětí, jak jsem se najednou ocitla u našich východních sousedů.

Ve třiadvaceti poprvé na Slovensku, skoro se až stydím. Ale určitě tu nejsem naposledy! Na prohlídku města jsem měla přes osm hodin, ale vzhledem k pořádně deštivému přivítání jsem musela procházku o polovinu zkrátit. Stihla jsem se jen vyšplhat na Bratislavský hrad, seběhnout zpět do historického centra a promočená a promrzlá si zajít na brynzové halušky, které ovšem neměly chybu. Váhala jsem, jestli pokračovat v poznávání dalších krás města, ale voda kapající z každého kusu oblečení, které jsem měla na sobě, mě přesvědčila, že pět hodin čekání na letišti bude tentokrát lepší volba.

Pomalu se blíží doba odletu zpět na sever. Oblečení už jsem zdárně přeměnila v opět použitelné pomocí sušáku na ruce na dámských toaletách (lepší nevědět, jestli tam někde byla skrytá kamera), popsala spoustu stránek papíru a netrpělivě vyhlížím další dva spolucestující, Susanu a Diega, kteří už dávno měli dorazit z Vídně. Snad zase něco zásadního nepoztráceli, včetně sebe samých…