Den šedesátý první – Eurotrip: Po třech a půl letech turistkou v Praze

V letadle mě přepadl prazvláštní pocit… Všech pět kamarádů letí do neznámé země, neznámého města, já letim domů. A to jsem slibovala, jak se pět měsíců neukážu. Z nezvyklého rozpoložení mě dostalo divadlo, odehrávající se venku. Bylo to už asi po třetí, kdy se mi poštěstil let při západu slunce. Nechápu, jak všichni ostatní mohli spát (no, asi chápu… taky jsem v noci naspala maximálně hodinu, ale tohle prostě nešlo prošvihnout). Nad Prahou jsme se objevili, když už byla všude tma. V kabině se před přistáním zhasla světla a já se těšila na opakování světelné hry v hlavní roli s Petřínem a Pražským hradem. Bohužel… tentokrát jsem si zvolila špatnou stranu.

Po vystoupení z letadla se ten můj prazvláštní pocit přeměnil v obrovskou touhu dělat milion věcí zároveň… procházet se po nocích bez davů turistů po Karlově mostě s Bachem v uších, řádit na in-linech ve Stromovce, jezdit v zadní soupravě tramvaje z konečný na konečnou a pozorovat uličky... no a samozřejmě pro zaujaté – zúčastnit se dalšího z nezapomenutelných seminářů SPPU! Ani jedno z toho ale tentokrát v plánu nebylo. Můj pobyt v našem hlavním městě byl omezen na dva a půl dne a jeho hlavní náplní bylo ukázat těm všem Severo či Jihoameričanům, jak vypadá skutečná historie a kultura. (asi aby nebylo kulturních šoků moc, rozhodli se hned na první večeři vyrazit do mekáče).

Na letišti mě čekalo milé přivítání… tímto ti, Janí, veřejně děkuju nejen za to přivítání, ale i nocleh a skvělé domácí české snídaně. Všichni společně jsme se následně vydali na Žižkov hledat zarezervovaný hostel, který byl mimochodem opravdu luxusní. Po další asi hodině došlo na zmiňovaný McDonald‘s na Václaváku, kde jsme je s Jančou opustily a pokračovaly okružní jízdou Prahou až na Petřiny. Celou dobu od nákupu letenek jsem se těšila na náš týmový zpěv a hru na kytaru, ale když konečně mohlo dojít na věc, tak jsem během prvních pár písniček vytuhla v připravené postýlce.

Ještěže jsem si večer duchapřítomně nastavila budíka. Všem zahraničním kamarádům jsem dopředu kladla na srdce, že v Čechách sraz v devět znamená skutečně v devět… na sraz na hostelu jsem přiběhla v 9:20… ale mohlo být i hůř :)

Prvním naším cílem nebylo nic jiného než Pražský hrad, který se stal téměř i cílem posledním. Než jsme ho stihli celý prochodit, tak bylo po čtvrté odpoledne a všechny placené úseky se zavíraly. Co mě celý den obrovsky udivovalo, byl fakt, že ani největší nepříznivci chození neřekli ani slovo po tolika hodinách na nohou. A to jsem je ještě z Hradu nechala jít Nerudovkou a Malostranským náměstím na Karlův most a dál až k Palackému náměstí. V Turku za normálních okolností neudělají bez autobusu ani ránu. Na Palackého náměstí se mi všech zželelo, nasedli jsme do tramvaje, zamířili na pozdní oběd a zpět na hostel.

Následovala akce, která se pro některé stala nezapomenutelnou, pro některé okamžitě zapomenutou: Pub Crawl. Hostel pořádá pro své hosty noční putování po různých pražských barech a nějakým omylem jsem se tam nachomýtla také… další noc, kdy jsem nespala ani celou hodinu, a zároveň další, která bude muset zůstat bez dalšího komentáře (v mém případě zůstalo i tentokrát v hlavě všechno uloženo!). Co dodat… snad jen to, že tentokrát jsem z pochopitelných důvodů na Větrník dojet nezvládla :)