Den sedmý - Zpátky ve škole
Posílám pozdrav z Východní Jávy. Nový region mi zase přinesl nové nezapomenutelné (aspoň doufám) cestovatelské zážitky. Název zápisku už leccos napovídá.
Do třistatisícového města Madiun jsem přijela na pozvání jedněch místní učitelky sociologie jménem Mia. Viděla můj požadavek na nocleh v Yogyakartě a zareagovala.
Madiun jsem v původním itineráři vůbec neměla a ani žádný z průvodců se o této oblasti nezmiňoval. Rozklikla jsem si Miin profil na couchsurfingu a už po pár řádcích bylo rozhodnuto. Ruším planinu Dieng, tuhle paní chci poznat osobně a ráda budu součástí jejího projektu.
Krátce před odletem do Asie mi Mia nabídla kromě noclehu i odvoz s řidičem až k ní domů. Shodou okolností se v ten samý den, na který jsem naplánovala přesun na východ, vracel na západ její norský švagr. Ve dvě hodiny odpoledne jsem u letiště v Yogye přiskočila do auta k řidiči.
Krajina za oknem se během šesti hodin jízdy krásně měnila před očima. Z velkého města a placky poblíž oceánu jsme projeli přes kopcovitou krajinu se zeleninovými a rýžovými políčky, banánovníkovými plantážemi a lesy až do sopečných hor. Na jedné jsme zastavili u hinduistického chrámu Sukuh, na druhé u vstupu na stezku vedoucí k vrcholu vyhaslé sopky Lawu. Po osmé hodině večer jsme se unaveni dlouhou cestou dostali do cíle.
Mia mě přivítala i se svou malou dcerkou. První dojem z osobního setkání potvrdil dojem z internetu. Milá a svým povoláním žije. Díky couchsurfingu formou něco za něco seznamuje své žáky s cestovateli z různých koutů světa. Host má nocleh a zprostředkované výlety do okolí, hostitelka získá materiál pro výuku. Chvilinku jsme si nejen o jejích zkušenostech a plánech povídaly, následně popřály dobrou noc a šly spát. Přece jen jsme měly na brzké ráno nachystané společné plány. I když tentokrát nepůjde o obvyklé vyučování.
***
Je půl osmé ráno a s Miou přijíždíme do areálu její školy. Nejedná se o žádnou vesnickou jednotřídku. Na parkovišti vzhledu udupaného pole s trochou štěrku stojí dobrá stovka skútrů a dvě auta. Mia mi od příjezdu jednotlivé části školy ukazuje. Samotná budova je jednoduchá zděná, místnosti nalepené jedna na druhou tvoří obvod obdélníka. Uprostřed je zeleň halící do stínu pár laviček. Tady žáci tráví přestávky a polední pauzy, když nechtějí být neustále uvnitř místnosti s nehýbajícím se tropickým vzduchem. K areálu náleží i sousední rýžové pole. Miina škola je státní, což znamená pro všechny bez ohledu na vyznání. Kromě mé hostitelky, která je katolička, jsem ale zatím neviděla jinou nezahalenou ženu.
Mia mě nejprve vede do sborovny. Žádná zamčená místnost na zvonek v nejvyšším patře, jak to znám od nás. Ta místní vítá otevřenými dveřmi hned u hlavního vchodu. V lavicích sedí jednotliví vyučující, momentálně až na jednu výjimku samé ženy. Mia nás představuje, postupně si s každým podám ruku. S poslední paní učitelkou s velmi sympatickým obličejem se zapovídám tak příjemně, že bych i zmeškala to, díky čemu se dneska žáci do školy asi i výjimečně těšili. Na sportovišti za budovou se koná slavnost k 31. výročí založení školy. Uměla jsem si vybrat termín.
Jsem usazena do první řady před podium, hezky mezi vyučující a pana ředitele.
Na podiu i pod ním se začínají střídat skupinky holek a kluků s divadelními a hudebními představeními, tanci, bojovým uměním (místně pencak silat) a soutěžemi. Zaznívá proslov ředitele i žáků. Navzdory brzkému vstávání i nesnesitelnému vedru se všichni skvěle baví.
Po modlitbě v arabštině (a co ta ostatní náboženství?) je čas na oběd. Tedy pro učitele. Děti rozjely party pod podiem. Pár z nich využívá příležitost volné zábavy k focení s „bule“, s bledou tváří ze západu.
Mia mě zve na jídlo společně s jejími kolegy do učebny biologické laboratoře. Seznamuji se s dalšími učiteli a s několika se dáváme do řeči o školství, Indonésii, České republice, kulturních rozdílech a skvěle vypadajícím jídle, které na nás čeká na lavici před katedrou. Pohled na talíře a banánové listy plné rýže, salátů, kuřecího, tempehu, smažených ryb a spousty dalších pokrmů s lidskou kostrou v pozadí vzbuzují úsměv na tváři. Je čas se do toho všeho pustit, abychom neskončili na podobném podstavci.
Oběd začíná poděkováním bohu. Všichni učitelé bez ohledu na vyznání sklápějí hlavy, zavírají oči a s dlaněmi otočenými vzhůru šeptají. Nakonec se řeči hlasitě ujme pan ředitel. Jediné, čemu rozumím je závěrečné pokynutí rukou mým směrem a slovo welcome, tedy vítej. On je zároveň tím, kdo začíná servírovat. Odkryje banánovníkový list, pod kterým se ukrývá pyramida z rýže. Plochou naběračkou odkrojí na talíř špičku, tu zalije trochou kokosové omáčky s čímsi a tuhle první porci předá před zraky ostatních mě jako vyjádření pocty z mé návštěvy.
Nestíhám všechno vstřebávat. To já jsem neskutečně ráda, že mě, naprosto neznámou Češku, takhle přijali mezi sebe.
Z transu mě probouzí až Mia. „Vero, naber si k tomu, co jen budeš chtít.“ Trpělivě mi vysvětluje, co je která ingredience před námi zač. Dala bych si všechno! No, možná bez hovězí kůže v kari omáčce.
Obědem návštěva školy končí. Skoro. Samozřejmě nesmí chybět další fotky s bledou tváří. Byl to tady skvělý zážitek. Téhle zajížďky do jinak absolutně neturistického Madiunu ani v nejmenším nelituji.