Den šestnáctý - Dámská motojízda

Unavená, obklopená velmi akčními Desinými dětmi, šestiletým chlapečkem a devítiletou slečnou, sedím na gauči na terase jejich domku poblíž Ubudu. Pokusím se mezi hrátkami napsat pár řádků o šestnáctém dni Indonéském.

Děti ráno odešly do školy, Made do práce a doma jsme zůstaly samy dvě holky. Desi a já. Celý den před námi a v okolí spousta míst, která bych ráda viděla. Především město Ubud. Než ale dojde na něj, dáme si hudebně taneční rozehřátí.

První zastávkou dámské jízdy je představení tradičního balijského tance barong. Návštěvníkům tohoto Indonéského ostrova určitě doporučuji nějaké jedno divadelní představení shlédnout. Poznají tak úplně jinou dramatickou kulturu a rozhodně to není zívačka.

Představení skončilo, pokračujeme dál. Z Ubudu jsem utekla dřív, než jsem si jej stihla prohlédnout, a tak sedáme na skútr a jedeme přesně tam. První zastávkou je Opičí les. Desi má z malých opiček na první pohled upřímnou hrůzu, a tak si dáváme hodinový rozchod a branou lesa procházím sama.

Opičí les je srandovní. Je plný volně pobíhajících balijských makaků, kteří jsou na denně příchozí lidskou populaci zvyklí a snaží se si s ní hrát. Hrát a občas jí i něco sebrat. Makakové se rozvalují ve větvích, na kamenných hradbách i jen tak na zemi a čekají, kdy jim hodíte něco k snědku. A když nehodíte, jako já, skočí vám klidně na záda a loví v batohu. K mému štěstí jeden drzoun vytáhl jen prázdný igelitový pytlík. Snad bez újmy zůstalo i chamtivé zvíře a netrpí teď někde ve větvích po plastovém obědě. Podle informačního letáčku je v chráněné rezervaci aktuálně 600 makaků, z toho 194 dospělých samic a 77 dospělých samců. Slušný harém. Tedy, byl by to slušný harém, pokud by kmenům nevládla ta ženská část populace. Kmeny v lese existují celkem tři a pohybují se každý v jiné části džungle.

Přesně ve 12 opouštím roztomilá i oprsklá zvířata a znovu se potkávám s Desi. Směřujeme Opičí ulicí na sever do centra města k Ubudskému paláci. Ve srovnání s komplexem Besakih je tato hinduistická stavba maličká, ale určitě jí to neubírá na atraktivitě. Zajímavá je mimo jiné tím, že zde stále žije balijská královská rodina.

S malou zastávkou na tržnici se přesunujeme za město do jednoho z mnoha warungů. Desi mě seznamuje s dalším lokálním pokrmem - babi guling. Za tajemným názvem se skrývají plátky vepřového, pikantnější směska ze zelených fazolek, další jiná zelená pikantní směska (asi s pórkem), křupavý plátek čehosi a jak jinak, rýže. K tomu ještě dostáváme mističku polévky z chlebovníku (tak mi nově objevený slovník radí překlad ovoce jackfruit z rostliny Artocarpus heterophyllus). Jo, celkem dobré by to bylo. Ale nasi goreng s čímkoliv je prostě nasi goreng.

Poslední zastávkou dámské motojízdy je agrofarma, kde se kromě pěstování vanilky, hřebíčku, skořice, kakaa, citronové trávy a dalších koření věnují především chovu cibetek a výrobě cibetkové kávy. Místní průvodce nám popisuje a částečně ukazuje, jak se taková káva získává a následně zpracovává. Na závěr nesmí chybět ochutnávka. Vzhledem k tomu, že jsem kávový barbar, rozhodnu se si vzorek cibetkové kávy za stovku jednoznačně neobjednávat. Tuším, že bych stejně nepoznala rozdíl mezi luxusem a obyčejnou robustou.

Venku je strašné horko a míst jsme za skoro pět hodin objely dost. S Desi se shodujeme na tom, že půjdeme relaxovat domů, kde už jsou i obě děti zpátky ze školy.

Tak a teď už se musím omluvit. Svišťata mě chytají za ruce a táhnou mezi rýžová pole za městem. Pojaly mě za vlastní, tak je nesmím zklamat.