Den šestnáctý - Na výletě do Centrálních hor

S batohy plnými vody, čerstvě vyrobených baget a záložního oblečení čekáme na autobus. Z motovýletu sešlo. Tady ve Vietnamu jsou povinné mezinárodní řidičáky, které v celé zemi, kromě Dalatu nikdo neřeší. Tady prý ano a nejen ty. Za večer a dnešní ráno nám tolik místních řeklo, že jsou tu cizinci kontrolovaní s možnou pokutou až 3.000.000 vietnamských dongů, že jsme si půjčení skútrů opravdu rozmysleli. Přehodnotili jsme naše plány a rozhodli se vyrazit do blízkých hor na jednodenní trek autobusem. Máme jen název místa, netušíme, co hledáme, ale snad to bude zážitek. 

První půlhodinu se motáme kolem tržiště, kde prý má být zastávka. Nic. 

"Autobus!" objevuje se zelená krabička. Máváme na něj ale nezastavuje. Řidič pro změnu ze vzdalujícího se okna mává na nás, ať si popoběhneme za roh. Přesunujeme se o pár set metrů a bus je skutečně tam. Vytahuji mapku s napsaným názvem hor Lang Biang. Řidič vrtí rukou na znamení "ne". Tam kam potřebujeme nepojede. Přijíždí další. "Ne." Zase čekáme. To se opakuje ještě celou hodinu. A to nám na recepci hotelu tvrdili, že spoje do hor jezdí co dvacet minut. Už přemýšlíme nad taxíkem nebo zrušením plánů, když u nás zastaví malý červený mikrobus. No konečně! 

V jedenáct se konečně dostáváme za město, kam jsme původně chtěli v devět ráno. Ve Vietnamu zkrátka čas neplatí.

Mikrobus nás vysazuje v malé vesničce Lang Biang nad níž se tyčí pět vrcholků vulkanického původu do výšky 2100 až 2400 metrů nad mořem. Po obědě na plastovkách před branou parku vyrážíme přes pokladnu vzhůru do kopce. Trošku nás děsí asfaltový povrch stezky. Přece nepůjdeme šest kilometrů po něm? Při první příležitosti přeskakujeme příkop a mizíme do borového vyprahlého lesa. Po jehličí nám sem tam podkluzují trekové boty, ale chození v přírodě nás popohání dál. Brzy se dostáváme z lesa na kávovou plantáž. Bobule kávy hrají na keřících všemi barvami od zelené přes růžovou, červenou a fialovou po vysušenou černou. Kromě nás není nikde ani živáčka. Pokocháme se plantážemi a pokračujeme vzhůru do dalšího lesa. 

Na teplo venku zdoláváme celkem slušné převýšení a, ač všichni sportovci, plíce některých z nás rýmičkářů zas tak moc nezvládají. Stejně je to ale paráda vyrazit ven z města a toulat se jen tak jihovýchodoasijskou přírodou. Na vrchol dvoutisícové vyhlídkové hory jsme se vyšplhali během hodiny a půl. I tady je horko ale hezky. 

Oblast Dalatu je na první pohled zemědělská. Z hory je vidět obrovské množství polí, záhonů a skleníků. Už po cestě jsme si všimli spousty salátů, kapusty, rajčat a další zeleniny, jahod, stromů se zralými kaki a květin. Z výšky zajímavě doplňují charakter Centrálního pohoří s červenou půdou.

Porozhlédli jsme se, posvačili připravené bagety a svištíme zase dolů. První čistě chodící výlet je velmi příjemný. Nakonec je dobře, že jsme se k motorkám nedostali. Zítra skočíme na nějaký jiný místní autobus a snad najdeme další pěkné místo k poznávání.