Den sto devatenáctý - Hyvää Vappua (1. část)

Jsem opět na cestě. Opět na jedné úplně spontánní. To u mě byl zase jednou na návštěvě jeden z erasmáckých kamarádů a povídá: „Beruš, kam poletíme?“ Tak jsem jen tak, aniž bych to brala vážně, otevřela stránku Ryanairu, v kolonce „From“ vyplnila nejbližší finské město, které mě napadlo a čekala na nabídku políčka „To“. Tam se na posledním místě objevila Riga. No, proč ne. Od oka jsem střelila datum 2. - 4.5. a ejhle – letenky tam a zpět za celkem 10€! A aby moje pověst „crazy Czech girl“ neochabla, tak byly do deseti minut moje. Od té doby uběhl měsíc, je právě 8:28 ráno, 2. května a já sedím v autobuse jedoucím z Turku do Tampere. Podle právě minulé cedule mám přesně 115 km na to, abych se podělila o zážitky, které mému výletu předcházely.

Škola je za námi. Teda za těmi šťastnějšími. Je až neuvěřitelné, že jsem ve Finsku už čtyři měsíce. Semestr utekl jako voda, zkoušky jsem si tradičně naskládala tak, abych měla volno v nejbližším možném termínu, a přede mnou je poslední měsíc erasmáckého života. Už při orientation day nám bylo řečeno, že právě v tuhle dobu zažijeme to nejlepší, co nám může Turku nabídnout. Přelom dubna/května je tady, takže: Hyvää Vappua!!!

Vappu, tak se jmenuje největší finský národní svátek. V kalendáři je jako Vappu označován 1. květen, ale ve skutečnosti se slaví po celé zemi už několik dní předem. Vůbec nejdůležitějšími dny jsou 30. duben a právě 1. květen, kdy se na ulicích finských měst schází davy lidí a společně se veselí. Jako ve spoustě zemí, tak i tady se slaví Svátek práce, ale ještě navíc jsou tyhle dny spojené se studentskými oslavami. Všichni studenti se oblečou do overalů v barvě univerzit a fakult, ke kterým patří, a nemusí řešit, co ráno na sebe. Můj tmavě modrý overal Turku School of Economics je bohužel už dva měsíce v Čechách, protože jsem před Eurotripem usoudila, že v květnu už by se mi do kufru nemusel vejít.

Od té doby, co mi skončila škola, mám paradoxně program ještě nabytější než kdykoliv předtím. Výjimkou nebyl ani poslední dubnový den. Už tenhle a příští týden nás opustí spousta našich kamarádů, takže jsem hned po ránu vyrazila na nákup trička, aby se mi na něj odjíždějící mohli nesmazatelně zvěčnit a já si je tak částečně mohla odvést na konci května domů. Druhým úkolem, ke kterému jsem se zavázala, byl dort pro tu vůbec první, která nám zmizí, kamarádku Mijke z Nizozemska. Nečekaně se přidal třetí plán – soukromá barbecue party ve Student Village v době oběda, takže jsem ve dvacetiminutových intervalech přebíhala od grilu venku k troubě uvnitř. Podle toho také dort dopadl. Náš „oběd“ se protáhl až do pěti odpoledne, a to byl nejvyšší čas posbírat foťáky, nějaký ten cider (cosi jako ovocné pivo) a vyrazit do centra. Tam měla začít ta největší podívaná.

Už ve Student Village jsme se rozdělili na dvě skupiny, protože latinoameričané tradičně nestíhali. Pitoon, kamarád z Thajska, a já jsme šli napřed, abychom stihli všechno od začátku. A hlavně - našli místo, kde se měla celá slavnost odehrávat. Naštěstí se ukázalo, že hledání nebude tak složité – dav nás bezpečně vedl. Jak jsme se blížili na místo, na kopec nad Kauppatori (náměstí) před muzeum umění, tak i značně houstl. I tak se nám podařilo se drze prodrat až úplně nahoru, takže jsme se posadili na schodištní zdi muzea a měli celou 400 metrů dlouhou ulici jako na dlani. Naše jihoamerická skupinka, která vyrazila o deset minut později, už takové štěstí neměla.

Celá akce měla naprosto úžasnou atmosféru. V 17:45 začal hrát a zpívat sbor stojící na schodiští před muzeem. Podél schodiště byli rozmístění vlajkonoši zastupující všechny místní fakulty, střední školy a studentské organizace. Přesně v 18:00 nastalo to, na co všechny ty tisíce lidí čekali. V jeden moment si všichni, od letos končících středoškoláků po babičky a dědečky, nasadili na hlavu bílou studentskou čapku. Během vteřiny byla celá ulice Aurakatu jak čerstvě zasněžená a vzduchem lítaly špunty od šampaňského. Sem tam se v davu objevilo pár hlav bez čapky, prozrazující zapomnětlivce nebo zahraniční studenty. Finové jsou ale národ neuvěřitelně milý a pár finských kamarádů nám alespoň na fotky svojí čapku zapůjčilo. Tady je malá ukázka, než bude fotogalerie komplet.

Po nějaké půlhodince, kdy jsme každý pořídili desítky fotek, jsme se rozhodli přesunout, stejně jako severští kolegové, o kilometr dál z kopce k řece. Až tam jsme se po pár protelefonovaných eurech potkali s naší druhou polovinou. A jelikož jsme ve Finsku a Finové mají každý svátek jako dobrou záminku pro alkohol, následovali jsme je do blízkého baru.Ten většině z nás nestačil, takže po půlnoční zastávce na večeři a sprchu ve Student Village jsme ještě zašli na tanec do night clubu. Jaké to bylo překvapení, že při cestě zpátky ve čtyři hodiny ráno začalo svítat a když jsem šla o hodinu později spát, tak už bez zatažených žaluzií usnout opravdu nešlo.