Den sto dvacátý čtvrtý – Ze dne na den v Helsinkách

 

Ani jsem se neohřála zpátky v Turku a byla jsem na další cestě. Neplánovaně. Události se seběhly následovně…

Ráno jsem se, po probdělé noci na nádraží v Tampere,  jen díky pudu sebezáchovy doploužila do Student Village, svalila se do postele a půl dne o sobě nevěděla. K večeru jsem se připojila na Skype, abych si popovídala o svých zážitcích posledních dní s kamarády a popřála jim šťastnou cestu před jejich výletem do Pobaltí. V jednu chvíli mi jeden z nich povídá: „Beruš,  pojeď s námi… máme kabinu pro čtyři a jsme jen tři…co ty na to?“

Brala jsem to jako vtípek. A … během pár minut si uvědomila, že s nima chci jet! Bylo půl deváté večer, v devět končila infolinka Viking Line, kde jsem se chtěla ujistit, že se můžu jen tak najednou přidat. Jako naschvál, celou dobu bylo obsazeno. Nařídila jsem budíka před půl osmou ráno a ulehla do postele s velkým otazníkem a ještě větším přáním, aby vše klaplo.

Povedlo se! Dovolala jsem se a operátorka, chabou angličtinou mluvící, mi sdělila potěšující zprávu – nahlásit člena navíc není problém!

Začal maraton. Z velké pověrčivosti jsem si nepřipravila nic předem, takže jsem narychlo naházela do batohu to, co jsem o den dříve vyházela, a sprintovala na vlak jedoucí do Helsinek. Za běhu jsem třesoucí se rukou napsala kamarádovi, který se na nádraží vezl pohodlně městskou dopravou, jestli by mi mohl koupit lístek. Jaké bylo překvapení, když jsem zralá na další ranní sprchu dorazila do hlavní haly a po známých obličejích jako by se slehla zem. Koupila jsem lístek s tím, že při nejhorším budu mít dva, a čekala, až se odněkud objeví zbylí cestovatelé.

Objevili se – pět minut poté, co jsem doběhla. Ač je běhání mým úhlavním nepřítelem, měla jsem časovku lepší než autobus MHD, který vyjížděl v době, kdy jsem ještě dobalovala poslední nezbytnosti. To není špatné :)

Vlaky ve Finsku jsou kapitola sama pro sebe, v tom nejlepším slova smyslu. Každý lístek už je rovnou místenkou, takže se vám nestane, že by vám někdo ze stojících chudáků při prudším zabrzděním skončil na klíně (případně vy někomu jinému), sedačky jsou tak luxusní, že by mě zajímalo, co ještě lepšího se dá vymyslet do 1. třídy, a po stranách jsou zásuvky s elektrikou, takže takoví spontánní dobrodruzi jako já mohou cestu využít k nabíjení telefonů. A abych nezapomněla na to nejdůležitější – tyhle už tak jedinečné vlaky ovládl fenomén Krteček! Opravdu ten český s kámoškou myškou se skrývají na všemožných místech včetně záchodů. Nejen české pivo se dostane všude.

 Ve finském hlavním městě jsme vystoupili hodinu před polednem. Hned na nádraží jsme se dozásobili mapami a vydali se vstříc památkám.

Zastihlo nás dost nehostinné počasí (i když na fotce to tak zrovna nevypadá), takže se naše cesta zkrátila jen na to nejpodstatnější, co nabízel průvodce, a raději jsme se uchýlili do přístavu Viking Line. Navíc ve mně přece jen pořád hlodala nejistota, jestli mi na místě neoznámí, že bohužel mé jméno na seznam cestujících přidat nemohou. Zbytečně. Ukázala jsem občanku, dostala palubní lístek a vesele zamířila hledat kajutu číslo 6315.

Cesta z Helsinek do Tallinnu trvá trajektem necelé tři hodinky, my jsme ale v rámci úspor zvolili devíti hodinový pobyt. Místo hledání a hlavně placení hostelu jsme se rozhodli využít luxusu lodní postele a po zakotvení v přístavu se ještě pěkně prospat. Tentokrát nebyl náš pobyt v mezinárodních vodách tak bouřlivý jako na cestě do Švédska, takže jsme další den v půl šesté vstoupili na estonskou půdu pěkně odpočatí.

 

Den sto dvacátý čtvrtý – Ze dne na den v Helsinkách

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek