Den sto dvacátý druhý – Pozdrav z Lotyšska

 Riga je úžasná! Když jsem kupovala letenky, neměla jsem nejmenší tušení, co můžu od tohohle pobaltského města očekávat. Spontánního nákupu nelituju ani v nejmenším. Původně jsem si představovala město, ze kterého bude minimálně na každém druhém rohu cítit atmosféra dvacátého století, kdy Lotyšsko trpělo okupací, ale opak je pravdou. Žádná šeď. Přiletěla jsem do barevného města, které může být označováno za východní jen z geografického hlediska. Je plné jak historických památek už z období gotiky, tak moderních staveb, které krásně doplňují panorama hlavního města prostřední z pobaltských republik.

Naše letadlo dosedlo na přistávací dráhu v deset hodin večer, kdy už se dost zešeřilo (podstatně víc, než v tu samou dobu ve Finsku). Předem jsem byla informovaná, že se do centra dostanu autobusem č. 22, který stojí 50 centů. Ovšem – lotyšských. Cena je to sice pořád krásná (asi 18 Kč), ale v případě, že je člověk vybavený jen centy eurovými, tak je i tahle částka moc vysoká. První kroky tak zamířily k bankomatu. Jak se dalo čekat, nebyla jsem s tímto nápadem jediná. Netrpělivě se kolem něj nashromáždila spousta lotů chtivých turistů, kteří ale čekali marně. Mašina se prostě rozhodla, že nám peníze nevydá. Nezbývalo nic jiného, než zkusit směnárnu.

S minimální zásobou lotů, kterou jsem obdržela za svých posledních papírových 20€, jsem se vydala hledat zastávku městské hromadné dopravy. Noční jízda autobusem měla nádherné zakončení. Tady je důkaz té okouzlující moderní architektury – železniční most přes řeku Daugavu.

 

Když jsem na začátku viděla, že je přílet do Rigy v tak pozdní hodinu, byla jsem zklamaná, že pojedu z letiště rovnou na hostel do postele. Ve skutečnosti ale právě tahle doba byla snad nejlepší, kterou jsem si mohla vybrat. Nejen, že mě Staré město přivítalo tímhle úžasným mostem, ale můj hostel se navíc nacházel v samotném historickém centru, takže při jeho hledání jsem nesundala prst ze spouště a cvakala jeden noční snímek za druhým.

Na hostelu jsem nebyla schopná ničeho jiného, než si dát bleskovou sprchu, vylézt na palandu a pokusit se dohnat opět narůstající spánkový deficit (zvláštní, že na něj trpím zásadně před cestováním a v jeho průběhu). Nebylo mi přáno. Moji touhu po spánku nesdílelo pár jedinců bydlících o pár pokojů dál. Noční párty nebyla jediným důvodem mé nespavosti. Odpolední sluníčko u jezera v Tampere mě natolik spálilo, že jsem jen těžce hledala ideální pozici pro usnutí. Přece jen mě ale únava přemohla a já alespoň na chviličku zalomila.

Druhý den v Rize, jsem si maximálně užila. Kamarádka mě naštěstí nevybavila jen mapou Tampere, ale i průvodcem Rigy, takže jsem už od rána následovala nejdřív červenou, poté i zelenou trasu. Centrum města je maličké, třeba s Prahou se rozhodně srovnávat nedá. Památek je spousta a určitě stojí za to, ale jsou tak blízko u sebe, že je za jeden den s přehledem stihnete obejít a i se občas s někým zastavit na kus řeči.

Aby toho chození nebylo za jeden den málo, tak jsem si po úplném setmění (v případě Rigy kolem jedenácté večer) přidala ještě jednu procházku, abych ulovila i nějaké ty noční snímky. Ten den zrovna hrálo Lotyšsko proti Rusům, takže jsem jednoznačně neměla šanci zapomenout, kde se to momentálně nacházím. Pokřiky „Latvijaaaaa“ se nesly z každého baru, kde byla zrovna zapnutá televize.

Úplně uťapkaná jsem hluboko po půlnoci zapadla do postele a během pár minut o sobě nevěděla. Občas je to cestování o samotě opravdu fajn. :)

Den sto dvacátý druhý – Pozdrav z Lotyšska

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek