Den sto dvacátý pátý – Na skok v Estonsku

 Tallinn je pobaltská perla. Když projdete branou do historického centra, ocitnete se v pohádce. Hned za hradbami začíná přehlídka barevných domků a domečků, které připomínají hansovní minulost města. Jak jsem se až později z chytrých materiálů dočetla, říká se této části Vanalinn, což je prý v estonštině „Staré město“. 

Nejen tuhle informaci jsem se dozvěděla až zpětně. Usilovné studium cestovního ruchu mě poznamenalo natolik, že než vytáhnu paty z rodného či jiného přechodného města, zásobím se tunou průvodců, map a rad. Výlet do Tallinnu byl absolutní výjimkou. Z pověrčivosti a strachu ze zklamání, že se dozvím o nemožnosti přidat mé jméno na seznam cestujících, jsem pro jistotu neotevřela ani Wikipedii nebo ekonomickou rubriku iDNESu se směnným kurzem koruny české a estonské. A tak jsem za stále ještě trochu podmračeného rána procházela v tradičním brazilsko-thajsko-českém složení labyrintem Starého města a pořádně nevěděla, kolem jakých unikátů nás nohy nesou.

A to jsme měli mapu, dokonce mojí, jenže kreslenou. Dostala jsem se k ní úplnou náhodou. Ještě si vybavuju, jak jsem stála o dva dny dříve na hostelu v Rize u poličky s letáčky a vybírala, co si vezmu s sebou do sbírky. Mapky jsou moje úchylka. Beru si ale zásadně ty z měst, ve kterých jsem byla. S tím, že Tallinn jsem si přála vidět, ale bohužel…, jsem v Rize udělala výjimku a mapku si netušíc, co mě čeká po návratu, vzala. A jak se hodila. Minimálně k místu, označenému velkým zeleným I, neboli infocentru, nás dovedla bezpečně.

Prý jsou holky na čokoládu. Nesmysl. Minimálně ne víc, než kluci. Ti, se kterými jsem objevovala už několikátou zemi za poslední čtyři měsíce, si po poradě v infocentru prosadili snídani v čokoládovně.  Musím uznat, že špatná volba to rozhodně nebyla. Načerpali jsme dostatek energie na další chůzi a potěšili i všechny ostatní smysly, především čichový a zrakový. Posilnění a odpočatí jsme se tak mohli přesunout za dalšími krásami.

Jako milovník co nejvyšších nadmořských výšek jsem pány přesvědčila ke zdolání jedné z kostelních věží, na jejíž vrchol vedlo 336 točitých kamenných schodů. V polovině jsme byli vyřízení a zřejmě ne jako první. V úzké uličce, kde se schodiště z levotočivého měnilo na pravotočivé, někdo chytrý vybudoval čtyři sedátka, přesně pro nás. Druhá polovina věže už díky tomu byla hračka.

V šedesáti metrové výšce se před námi rozkryl pohled na celé kouzelné město. Počasí už se dávno umoudřilo, mraky zmizely… ideální příležitost pro moji fotící mašinku:

 

Nejen snídaně se řadila do kategorie luxusnějších. Duo Brazilců využilo svou převahu nad ostatními národnostmi a odhlasovalo si oběd v pravé brazilské restauraci. Tušila jsem, že tam moje nemasové chutě utrpí. A nespletla jsem se. Kuře podle jejich kuchyně není maso a pokrm bez masa si Brazilci nedovedou představit, tudíž se menu skládalo zásadně z vepřového, hovězího a buřtů lecjakého původu. Kamarádi šli nadšeně do největších a nejdražších pokrmů, já útrpně zvolila pro mě nejmenší zlo v podobě mrňavých kousků alá „od všeho trochu“, rýže a černých fazolí (na název v portugalštině si opravdu nevzpomínám). Ani jsem nemusela předstírat nadšení z poznání jejich národní kuchyně, protože oni byli tak zabraní do vychutnávání „domova“, že neviděli dál než do svých talířů.

Oběd byl brazilský nejen recepturou, ale i pozdní hodinou, takže po dojedení posledních soust už nám zbyl čas tak akorát na přejití z restaurace do přístavu a nasednutí na trajekt zpět do Finska. Na palubě jsem kluky zanechala v duty free shopu a sama se vyšplhala na nejvyšší možnou terasu, abych ještě mohla Estonsku naposledy zamávat.

Malá poznámka na závěr: Thajec, dva Brazilci a Češka pili celý den finskou kohoutkovou vodu z lahve z Ruska na území Estonska (a v batohu jsem si k tomu vezla poslední kousek chleba z Lotyšska). Ať žije globalizace! :o)

Den sto dvacátý pátý – Na skok v Estonsku

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek