Den sto dvacátý první - Na cestě do Pobaltí

 Tak jsem se zase jednou mezinárodně ztrapnila. Teda ne jednou, hned třikrát. Ale nepředbíhejme, na ztrapňování se ještě online je ještě pár odstavců čas.

Jak jsem už naznačila minule, tentokrát jsem vyrazila na třídenní výlet Turku-Tampere-Riga a zpět. Bohužel všichni, kteří měli v plánu letět se mnou, se na jejich poslední cestě do Kodaně natolik rozšoupli, že radši nechali propadnout letenky za 10€, než aby utratili ještě mnohem víc. A tak jsem se zase po dvou letech ocitla na sólo baťůžkářské túře. I to má ale své kouzlo a nesporné výhody.

Hned první výhodou bylo to, že jsem si mohla určit časový harmonogram jen podle sebe a díky tomu jsem už v osm ráno mohla nasednout na bus směr Tampere (s Latinoameričany bych to viděla nejdříve na jedenáctou). Dvouhodinová cesta i díky psaní ubíhala neuvěřitelnou rychlostí a v deset jsem se ocitla na autobusovém nádraží v třetím největším městě Finska, tzv. Manchesteru severu.

Díky kamarádce, která stejnou cestu podnikla dva dny přede mnou, jsem byla vybavená mapou a cestovatelskými radami. Ještě, že tak. Vůbec mě nenapadlo, že v sobotu po Vappu by mohlo být zavřené infocentrum

Jooo Vappu… nedalo se přehlédnout, že i v Tampere se slavilo. A uklízecí četa jsou také jenom lidi, takže zřejmě dospávali náročné dva dny a dvě noci. Park v centru města se dal přirovnat vesnickému fotbalovému stadionu po právě skončeném prohraném zápase. Jedna věc mě ale zaujala – nikde ani plechovka od piva, cideru či limonády – záloha 15 centů udělá své.

Tampere jsem prošla křížem krážem během pár hodin. Samotné centrum není nijak veliké. Ne nadarmo se Finsku říká země tisíce jezer (ve skutečnosti se jejich číslo blíží 188 000), Tampere ohraničují hned dvě pořádně velká – Näsi (foto č. 1) a Pyhä (foto č. 2). Když už mě odpoledne začaly bolet nohy a do odletu ještě zbývalo hodně času, tak jsem se u druhého jmenovaného posadila na břeh na kameny a užívala si až neuvěřitelně slunečného a teplého dne. Tím, že byla sobota, neměla jsem ani možnost se dostat na letiště dřív kvůli malému počtu spojů, a taková víkendová romantika u jezera nebyla vůbec k zahození.

Na letiště jsem se nakonec dostala v osm večer, hodinku před odletem. (Tím se dostávám k mezinárodnímu trapasu č. 1.) V tu dobu už byla v plném proudu kontrola dokladů a zavazadel. Hned jsem se přidala do fronty, aby mě mistr O’Leary (pro neznalé Pan Ryanair) nenechal kvůli minutě zpoždění na zemi. U něj člověk nikdy neví. Vystála jsem dlouhou řadu lidí toužících po 80 minutách v oblacích, prošla kontrolou občanky a letenky, překvapivě bez pískání i kontrolním rámem, ale… takhle v poklidu už neprošel můj poloprázdný baťůžek. Čekala jsem u pásu, kdy ke mně přijede, nahodím ho na záda a budu pokračovat ke gate, ale pás se ani nehnul a baťoh nikde. Kousek ode mě stálo u rentgenu duo policistů, zíralo na monitor a něco si špitalo. Po chvíli jeden z nich mé zavazadlo protáhl a zároveň s otázkou, jestli se může podívat dovnitř, ho začal otvírat. Uvědomila jsem si, že mám s sebou pinzetu a pilník… že by?

Omyl – já s sebou měla nůž! Přísahám, že jsem při balení neměla nejmenší tušení, že se skrývá uvnitř. V množství kapes a kapsiček bylo bez šance na něj narazit. Bez šance pro člověka, ne už pro letištní rentgen. A když policista nůž z inkriminované kapsy vytáhl, musela jsem zrudnout ještě víc, než po celém dni na slunci. Jak se snadno a rychle stát potenciálním teroristou.

Nakonec to dopadlo ještě dobře. Nůž byl úředně uschován na letišti a po návratu si ho můžu za 5 euro vyzvednout (zajímavý způsob, jakým mohou věci s přibývajícím stářím zároveň přibývat na ceně).

Ještě než jsem stihla rozdýchat jedno „překvapení“, bylo tady druhé, ale tentokrát podstatně příjemnější. V odletové hale jsem narazila na čtyři kluky z Turku. Jak jsem se od nich dozvěděla, nezlákaly je jenom levné letenky, ale hlavně levná vodka. Pánové mají teda výdrž, sotva den po Vappu. Já už byla v tu dobu vyřízená a celý následující let jsem prozívala.